Vstávali jsme ve 4.50, v 5.20 na nás čekalo taxi před hotelem. V Monterrey je vlastně o hodinu více, tak to nebylo nic strašného a Vanesa byla zvědavá co se chystá a už nespala. Bylo dobře, že jsme měli koupané lístky dopředu, taxikář říkal, že včera vezl dva, kteří se do vlaku nedostali. Rezervace vlaku probíhá přes email (viz. www.chepe.com.mx), protože se objevili podvodné stránky s rezervacemi. Napsala jsem jim náš plán cesty: kdy, odkud, kam a kdo, dostala jsem platební údaje, zaplatila v bance a přišli mi lístky k vytištění. První třída Primera Expres jezdí každý den, ekonomická jen pondělí, čtvrtek a sobota a nejde ji rezervovat, lístky se kupují max. den dopředu na pokladně. Vzhledem k sezóně bylo velmi výhodné si rezervovat první třídu pro všechny 3 naše přesuny. První třída se od ekonomické příliš neliší. Nečekejte moderní vlak. Je to nostalgie ze 70. let. Docela dobře udržovaná, vše se zdá zachovalé, akorát na střechy vagonů přibyly klimatizační jednotky. Sedačky jsou prostorné, okýnka mají žaluzie, ve většině případů funkční. Měli jsme štěstí na hned první nebo druhý vagón za barovým a jídelním vagónem. A co mě překvapilo mile, že jsme ještě vychytali místa na straně s lepším výhledem, i když zas takový rozdíl v těch stranách nebyl. Vlak nevyjížděl úplně plný, takže jsme se roztahovali přes čtyři sedadla v řadě a fotili na obě strany. Výbornou postavičkou byl náš průvodčí. Měl na starosti dva vagóny, procházel, o všem okolo nás informoval, organizoval kdy máme jít do jídelního vozu na snídani (měli jsme přednost před dalšími vozy), zodpovídal naše dotazy. Byl to přátelský typ člověka, hned si z každého udělal kamaráda a šprímoval.
Vlak se pomalu vysunul z Chihuahua, snídali jsme obří ovocný talíř a palačinky, Vanesa promáčkla krabičku s medem a osladila nám kalhoty. Projížděli jsme vesměs otevřenou krajinou s vysokou žlutou trávou. Prosmykli jsme se mezi prvními kopci a byl tu Ciudad Cuauhtémoc, kolem kterého žije velká komunita Menonitů. Představovala jsem si, že žijí v malém zeleném údolíčku, a ona je to zatím rozlehlá suchá plošina. Menonité jsou věřící skupinou původem ze Švýcarska, dodnes mají blond vlasy a vypadají jako zemědělští mniši. Pro svá přísná pravidla víry byli odejiti do Ruska, do Kanady, do USA, až se nakonec usadili v Mexiku, kde je tolerují. Přišli sem s moderní zemědělskou technikou, dostali půdu, kterou díky své píli zúrodnili, makali a přežili, jen jsou tak uzavření, že dnes už je jejich technika zastaralá a bojují mezi svou vírou a moderní dobou. Nesmí používat motorová vozidla pokud to není součástí jejich práce. Mají vlastní školy, převážně církevní, od října do března, zbytek času pracují na polích. Přivezli si i vlastní krávy a naučili se dělat sýry a jsou tím zde vyhlášení, ale není to Švýcarská receptura, jak se mnohdy prezentuje. V průvodcích psali, že se jejich domy liší, představovala jsem si, že se budou lišit víc. Minuli jsme tři domy nejbohatších rodin, které opravdu vypadali trochu jinak.
Vlak se šplhal vzhůru horami, projeli jsme prvními tunely (z 86) a přes první mosty (z 37). Krajina kolem se nádherně proměnila. Člověk by se mohl pořád vyklánět z okénka mezi vagony a fotit a fotit. Je to nádhera, jsme unešení. San Juanito je nejvyšším bodem trasy 2400 m.n.m. Průvodčí ukazoval rozmezí dvou litosferických desek, ne že bychom něco viděli. Překvapila mě rozlehlost - spíše náhorní plošiny než hory. Těšíme se, až ta plošina pukne a ukáže se ten kaňon, ale to bude až zítra. Vlak příjemně houpe a uspává děti i otce. Dnes vystupujeme v Creelu. Zastávka hned za dlouhým tunelem nás docela překvapila. Měli jsme přijet v 11.20, bylo něco po dvanácté. Výměna cestujících je docela maso. Zastávka bez peronu je plná čekajících cestující, kam máme vystoupit my? Do toho pobíhají chlapi z hotelů a hledají své zákazníky, zmatek. Z ubytování Tío Pato (Strýček Skrblík) nám psali přes WhatsUp, abychom se na vyzvednutí domluvili. Nenašli jsme se. Šli jsme s chlápkem z vedlejšího hotelu, který nám rovnou nabízel výlet. Ubytovali jsme se a vyrazili na rychlý oběd. Hned na rohu jsme potkali suprovou malou rodinnou restauraci Tío Molcas Restaurant. Měli všechno, co jsme potřebovali, vývar, rýži a výborné jídlo, přinesli to obratem, skoro bez čekání, kmitali, aby byl obrat. Už jsme nehledali žádnou jinou restauraci ani na večeři ani na další oběd.
Spěchali jsme, abychom stihli odjezd na výlet. Zaplatili jsme zálohu 50 % (450 pesos/osoba) osobě, která se zde již nevyskytovala, ale vzali nás do busíku s dalšími 8 lidmi a na nic se neptali. Běžně dělají výlet do jeskyně, kde žijí Tarahumarové, Údolí hub, Údolí žab, misie San Ignacio (tyhle 3 jsou vlastně na stejném místě), jezero Arareko, skála jako slon, vodopád Cusarare (za 400 pesos) a my si vyžádali ještě navíc Údolí mnichů. Vyráželi jsme ve 13.30 a na poslední zastávce - vodopádu už nám zapadalo slunce. Škoda, mohli to nějak otočit, abychom viděli zapadajícím sluncem nasvícené třeba ty jeptišky. V údolí u vodopádu už byla zima. Do 18 h jsme byli zpátky.
Mysleli jsme si, že bychom ty 2 km do jeskyně a na houby mohli dojít i pěšky. Byli jsme rádi, že jsme byli s průvodcem. Jednak nevim, jestli bychom to trefili, jestli by nás pustili přes vrátnici, a pak by to bylo divné přijít do vesnice Tarahumarů a nevědět jak můžeme být drzí. Je to nádherná louka obklopená skalami, ze kterých shlíží slečna ve žlutých šatech a hlídá. Pár chatrčí a jeskyně, kde může spát až 10 lidí - jedna třígenerační rodina. Velmi nuzné podmínky. Prodávají suvenýry, které se nám zdáli drahé. Umouněné dítě s pusou od kaše vyšlo z místnosti z kamení a prken u stěny jeskyně, schovalo se babičce za sukni a pokukovalo po Vanese. Babička neřekla ani slovo, jenom ceny. Při odchodu jsem si ještě všimla velmi nenápadné ženy u dveří. Nezdraví, neděkují, jsou hrdí. Divné to bylo. Taková cikánská osada 50. let v nejzapadlejším koutě východní Evropy.
Valle de los Monjes nám připomínalo pískovcové skály Českého ráje. Opět to bylo obšancováno prodejci. Žijí roztroušeni v malých koloniích po celých horách a shlukují se tam, kde se dá něco prodat.
Lago de Arareko je podkovovité jezero v borovém háji, cítili jsme se opět jako doma. Opět prodejci, na lodičky nebyl čas. u silnice stála skála připomínající slona.
Cascada Cusarare už byla po hlavní asfaltové silnici snadno dosažitelná, proto byla nakonec. Byli jsme tam poslední, ženy sbalili děti a zboží do ranců na zádech a odcházely domů. Jinak by nás čekala ulička stánků.
Byli jsme rádi, že jsme viděli v jednom výletě to hlavní, co je tu k vidění v dosažitelné vzdálenosti. Pro dobrodruhy by tu byly další výlety, další vodopády a termální koupele na další dny v horách, ale s malým dítětem nám tohle bohatě stačilo bylo toho víc, než jsme doufali. Večer po návratu jsme na sebe navlékli všechny mikiny a vyrazili do studené noci na večeři do známé vyhřáté restaurace.
Žádné komentáře:
Okomentovat