El Fuerte, Los Mochis, Topolobampo

Den 5. - Bílá sobota - blížíme se k moři
Na snídani nás ošklivě pokousaly neviditelné mušky - no-see-thems se jim říká. Nojo, jsme dole pod horama a teče tu široká řeka, která má své zákruty klidné vody pro hmyz. Udělalo se vedro, hodilo se lehké oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi. Vydali jsme se na vlastní procházku městem El Fuerte - Pueblo mágico. Luboš byl ráno běhat, tak nám dělal průvodce. Slunce pálilo a bylo vedro k padnutí. Hned za Hotelem Posada Hidalgo jsme vyšlápli k pevnosti, ve které je muzeum, a rozhlédli se po okolí: stromy, kaktusy a palmy.

Prošli jsme se přes hlavní náměstí, nahlédli do paláce, do kostela jsme ani nešli, mířili jsme k ulici Calle Juarez. Tam před Marketem stojí autobusy, které jezdí do Los Mochis. Vyděsilo mě, že tam stála spousta starých školních autobusů z USA. Tím jsem neměla v plánu jet. Kancelář jsme nenašli, byla na druhé straně ulice, ale stejně zavřená, protože dispečerka byla venku. Při cestě zpět nás odchytila a nabídla nám jízdu moderním klimatizovaným minibusem za 60 pesos na osobu ve 14,40. Rezervaci nechtěla, tak jsme jí řekli, ať nám drží místo a ona nám doporučila přijít o půl třetí. V hotelu jsme se preventivně zeptali, zda některá organizovaná skupina nepojede do Los Mochis a nemohli by nás vzít s sebou. Recepční někam zavolala a dostali jsme nabídku na jízdu ve 13,00 za 150 pesos na osobu. Bylo to na nás brzy. Ale byla by to dobrá možnost pro ty, kteří by se nedomluvili španělsky na lokální dopravě.

Vzdali jsme další chození po městě v tom vedru, i když jsem chtěla vidět Zorrův dům a dočíst se, jak to s ním bylo. Odevzdali jsme pokoj a zalezli jsme do hotelových bazénů. A objednali si oběd. Čas utekl rychle, přeplahočili jsme se přes městečko, Vanesa mi usnula v náručí. V autobusu jsme byli první, chvíli to vypadalo, že pojedeme sami, ale postupně se naplnil. Promítali americko-mexický animovaný film Coco. Už jsme ho viděli s českým dabingem (uložto), ale rádi jsme se na něj podívali znovu.

Do Los Mochis jsme dorazili za 1 h 20 min. Na autobusovém terminálu  jsme ukecali jednoho dispečera, aby nám pohlídal zavazadlo v čekárně. Byl to risk, báli jsme se, ale vyšlo to. Vzali jsme si taxika a poprosili ho, aby nás provezl po městě a něco nám ukázal. No dle očekávání toho moc nebylo. Ani hlavní náměstí, ani kostel, jen ulice s obchody. Měli jsme namířeno do Parque Sinaloa s botanickou zahradou. Je to to nejlepší, co ve městě je. Vcelku moderně pojatý velký park s dětskými hřišti, jezírkem s kachnami, v každé části roste něco trochu jiného, tu kaktusy, tu palmy rovné, tu palmy zakroucené a uprostřed je plachtový skleník. Původně to byla zahrada kolem vily, ze které zbyl akorát bazén. Líbilo se nám, jak děti blbly ve vodotryscích. Prošli jsme se, našli zase jedno velikonoční vajíčko, a zamířili do nákupní zóny na večeři. 

Zkusili jsme jednu čínskou restauraci, protože tam určitě mají rýži pro Vanesu. A před restaurací prolézačky. Jídlo bylo poněkud odstáté, ale najedli jsme se a nic nám nebylo. Zavolali jsme si Uber, vyzvedli zavazadlo, pán měl radost, že jsme to stihli před osmou, a zamířili do přístavu Topolobampo. Řidič vyprávěl a vyprávěl, jak se město rozrůstá, že je to teď v Cabos nebezpečné kvůli přestřelkám gangů, že má v Cabos dceru a vnuka... Vanesa v autě usnula. Lístky na trajekt Baja ferries bajaferries.com jsme měli koupené dopředu, ale dalo by se i na místě. Pokladny jsou velmi pomalé. Doporučuje se přijet s dostatečným náskokem. Odplouvá se o půlnoci, dvě hodiny předem jsou akorát, my byly tři. Měli jsme rezervovanou kajutu, těšili jsme se, že se vyspíme v posteli sedm hodin. Trajekt přijíždí kolem deváté, docela dlouho trvalo, než všichni vystoupili. Až tak okolo jedenácté se začalo nastupovat. Rozdělili nás na muže a ženy. To bylo divné. Pouštěli vždy těsně za sebou 20 žen a 20 mužů. Byli jsme zmatení, čekali jsme až na konec, abychom mohli jít víceméně společně. Vyšli jsme po schodech nahoru, tam byli mariňáci se psem, který prošel obě řady mužů a žen a očuchal zavazadla. Chlapi ještě měli prohlídku zavazadel a procházeli rámem. Šli jsme jak na transport do koncentráku. 

Na lodi byla fronta na recepci pro klíče ke kajutám, tak jsem šli nejdříve na večeři. Šlichta, ale docela to šlo, výběr ze tří mas. Vanesa se po třech hodinách spánku na lavičce v čekárně probudila a dala si s námi večerní mlíčko. Loď vyplula, vyzvedli jsme si klíče a zalehli do docela slušné kajuty s vlastní koupelnou. Jednosměrná jízdenka stojí 1100 pesos na osobu + kajuta pro max 4 osoby 800 pesos.

Posada Barrancas, směr Pacifik

Den 4. - Velký pátek - obří kaňon
I přesto, že se nám ráno už nepodařilo zapálit plynová kamna, vstávání do svěžího rána nebylo nic hrozného. Ve sprše i tady tekla horká voda. Na snídani jsme nedorazili pozdě, jenom jsme nepočítali s tím, že budeme 20 minut trčet ve frontě s talířem v ruce, aby těsně před námi došla míchaná vajíčka. Ve stresu jsme ty dobroty do sebe natlačili, protože nám řekli, že v 8.30 odjíždí autobus do Parque de Adventura. Vlastně žádný časový údaj, který nám na začátku řekli, nebyl tak úplně pravdivý. Autobus odjel dokonce dříve! Asi ho naplnili a odjeli. Čekali jsme dalších 30 minut než se posbíralo 20 lidí do druhého autobusu, mohli jsme se v klidu najíst. Předpoklad byl, že lidi z prvního autobusu budou chtít vyzkoušet adrenalinové zážitky, které park nabízí - hlavní atrakcí je nejdelší kladka - tirolesa - zipline na světě. Pak také dělají slaňování a feratu po stěně pod vyhlídkou. Ta tirolesa jede 2,5 km dolů do kaňonu, stejně jako kabinková lanovka, kterou jsme zvolili my z druhého autobusu. Kabinka byla stejná jako v Alpách, taková ta jak se v ní stojí i s lyžemi. Akorát tady je asi jediná v Mexiku, tak z toho byli všichni vyjukaní.

Teprve když ta kabinka přistávala v cílové stanici uprostřed cesty dolů do kaňonu (druhá polovina - lanovka na dno je zatím v nedohlednu), mi došlo, jak je to obrovské. Až mě to dojalo k slzám, když si člověk uvědomí, jak malá je jeho domovská republika, a jak je tady všechno obří. Prý že celý systém šesti kaňonů Barrancas del Cobre zabírá 4x větší území než Grand Canion v Coloradu. Akorát že ten v USA je hezky červený, zatímco tento je tak šedivě zelený, že to není tak fotogenické. Jo a Měděný se nejmenuje proto, že by tu těžili měď, ale prostě proto, že mechy a lišejníky na skalách mu dodávají takovou barvu. Nachází se zde snad všechno kromě mědi: zlato, stříbro, drahé kameny... Naše lanovka je v největším kaňonu Urique, kterým teče stejnojmenná řeka. 1800 m převýšení. Prošli jsme kolem stánků s Tarahumarskými výrobky skrz křoví na okraj, opět nečekejte vyhlídkovou plošinu se zábradlím. Na kameni tak sedělo 5 indiánek a jako profesionální modelky se usmívaly a nechávaly se fotit s turisty. Děti si hrály s penězi, které dostali, zjevně to pro ně nemá valnou cenu.

Náš průvodce se nás snažil držet pohromadě, obdivuji, že si pamatoval všechny tváře z autobusu. Ukázal nám ještě pár vyhlídek. Než tu byla lanovka a park, hlavním lákadlem byla Piedra Volada - kámen na malém převisu zato s 80 m volného pádu dolů, který může člověk nohama rozhýbat a ťukat kameny o sebe. Po návštěvě Norska to nebylo nic ohromujícího. Pár plošin nad propastí s tahokovem na podlaze a mostky mezi kameny známe z Českého ráje taky. Poslední zastávka byla opět v Divisadero Barrancas, ale Lubošovi trvalo dost dlouho, než mi uvěřil, že to je ta stejná zastávka ze včerejška.

Odvezli nás na hotel. Ostatní čas využili k odhlášení z hotelu, nás včera vystrašili, že na to už nebude čas, oběd nám nedali, tak jsme si koupili konzervu tuňáka a kde kdo nám ji záviděl. Nastal hrozný zmatek. Někdo jede směr Los Mochis, jiní - většina - se vrací směr Chihuahua, vlaky přijedou v opačném pořadí než včera, protože dnes jede ekonomický courák z druhé strany. Alespoň jsme měli čas obdivovat dřevěnou zastávku, kde se z jedné strany nastupuje a z druhé vystupuje.

Přijel asi o 20 minut později, tj. okolo 13.30. Čekalo nás dalších 5-7 h ve vlaku, v El Fuerte jsme měli být v 18.30, ale dorazili jsme až kolem osmé. Dlouho jsme čekali na protijedoucí vlak v zastávce Bauhuichivo. Bylo to pěkně do zatáčky, byl čas a dobré podmínky pro focení vykloněných fotek z vlaku. V Bauhuichivo nastoupila spousta lidí, všichni vesměs unavení, dali si pivo a usnuli. Vlak se naplnil.

Cesta dolů k Pacifiku (odtud název asi Posázavský Pacifik) se více zazelenala, konečně jsem se v jedné části dočkala své představy, že pojedeme po stěně kaňonu s nebezpečnými výhledy. Vanesa hlásila všechny tunely. Moc pěkná je zákruta u zastávka Témoris. Vyjede se z tunelu a ve svahu pod námi byla další trať, vlak se za chvíli otočí a výhled je na druhé straně a my jedeme po té spodní trati zpátky. Nakonec po mostě zahneme zpět a pokračuje se v původním směru. Chvíli po dně kaňonu, pak zase výš, chvíli je výhled vpravo, pak zase vlevo. Akorát že ke konci cesty už z barového vozu trajdají přiopilí cestující. Vanesa nám usnula, čekali jsme, až se vyspí. Jeli jsme kolem obrovské přehrady s rozeklanými břehy do všech údolíček. Netušili jsme, že jídelna a bar mají zavírací hodinu, takže jsme tam na večeři naběhli na poslední chvíli. A hned jak to přinesli, přišel průvodčí oznámit, že se blížíme do El Fuerte, a my si to museli nechat zabalit s sebou.

Vystoupili jsme do tmy, odchytili nás do luxusního autobusu, už žádné školní staré busy jako tam nahoře. Všichni měli hlad, protože měli v plánu večeřet v hotelu, ale já se neostýchala a jedla rukama svou arracheru z krabičky. Posada del Hidalgo Hotel je asi nejlepší hotel v El Fuerte, rozhodně nejvyhlášenější - hlavně večerním posezením v baru u bazénu s návštěvou Zorra, který prý pochází z El Fuerte. Na zítřek nabízeli tři navazující výlety: ráno od 7 ekotour po řece, od 10 procházku městem a od 12 seznámení s májskými a apačskými rituály. Chtěli jsme jít na rituály, ale nikdo jiný se nepřihlásil, takže nebylo dosaženo minimálního počtu účastníků = 4 osoby. Byli jsme rádi, že jsme po večeři, skočili jsme do teplé vířivky, a pak šli spát.

Creel, Divisadero Barrancas

Den 3. - Zelený čtvrtek - náhorní plošina a indiáni, kteří nezdraví a neděkují
Ráno v Creelu. Posnídali jsme z vlastních zásob, navlékli mikiny a vyrazili. Cílem byla vyhlídka nad městečkem se sochou Krista - Cristo Rey. Hledali jsme pana domácího, za dveřmi s nápisem recepce byl ale jeho pokoj, viděla jsem mu až do koupelny, ale nebyl tam. Náhle se odkudsi vynořil z druhé strany dvorka a najednou tu byl i ten kluk, kterému jsme včera platili zálohu za výlet. Oběma jsme dlužili 50 % ceny. Vyrovnali jsme účty, a za odměnu nám domluvili odvoz na kopec. Chlapík s jeepem nás vyvezl až nahoru pod sochu a ptal se, zda má na nás počkat. "Aby se nám tu ti turisté neunavili!" Dali jsme mu dvacku a poslali ho pryč. Z vyhlídky byl hezký pohled na údolí pod námi.

A že jsou ty Velikonoce, vzala jsem pro Vanesu na každý den jedno vajíčko s překvapením. Včera díky tomu posnídala, doplňovala jsem do plastového vajíčka sušenky, dokud je všechny nesnědla. Dnešní vajíčko bylo Kinder Surprise schované u sochy Ježíše. Byl v něm pečetní prsten s razítkem vydří tlapky, takže dneska jsme bratrstvo vydří tlapky s otisky na hřbetech rukou.

Sešli jsme dolů po schodech, proběhli mezi ploty, když už se nám zdálo, že jsme došli k někomu na dvůr, objevil se pan domácí a poradil nám kudy dál - přes hnůj až dolů k silnici. Prokličkovali jsme pár uličkama až k nádraží a mysleli při tom na naše přátelé z USA, kteří se mě před cestou ptali, zdali to není nebezpečné... asi by se tu báli, ale čeho to nevím. Hodná babička sypala slepicím na dvorku, škoda těch odpadků na ulicích. Strejda našel na smeťáku oblé okno, tak ho nalepil do svého domečku vedle těch hranatých, no co. Ty místní chatrče by ani do skanzenu nevzali. Hlavně, že tu žijí šťastně.

Mysleli jsme si, že se na nádraží zeptáme, v kolik to vypadá, že přijede dnešní vlak. Ale celé nádraží bylo zavřené a už tam čekali první nedočkavci a prodavačky. Zastavili jsme se v několika obchodech a v naší oblíbené restauraci Tío Molcas jsme si objednali dva hamburgry s sebou. Než je udělali, Luboš došel pro zavazadla a vydali jsme se na nádraží, kde jsme ještě dost dlouho čekali a pojídali hamburgry.

Dnešní část trati byla samý most-tunel-most-soutěska. Nádherně se to vlnilo skalami. Asi v půli cesty mezi Creelem a Divisaderem trať udělá smyčku - laso a podjede pod svým vlastním mostem. Dnešní jízda je krátká, jen necelé dvě hodiny včetně 20 min. přestávky v Divisadero Barrancas. To je jediná zastávka, kde cestující mohou z vlaku vystoupit, a pak pokračovat v cestě. Divisadero je vyhlídka k divení se nad krásami kaňonu Barrancas. Vanesa usnula, tak jsme se stihli dokonce vystřídat na vyhlídce. Je tu jeden hotel a bambilion stánků se suvenýry a jídlem. Překvapilo mě, že jsem čekala nějakou vyhlídkovou terasu, zatímco jsem přešla silnici a vlezla na kameny na druhé straně na okraji kaňonu. Dostali jsme 15 minut na rozchod, ale pak jsme ještě minimálně 5-10 minut čekali na opozdilce. Nebo na druhý vlak v protisměru. Protože jsme popojeli, průvodčí nás vyburcoval, že budeme vystupovat, a zastavili uprostřed lesů. Čekali jsme dobrých 20 minut než se přisunul protijedoucí vlak. Na zastávce Posada Barrancas jsme pochopili proč.

Posada Barrancas má krásný dřevěný perón po obou stranách nástupiště. Je jenom trochu krátký, takže vlak zastavuje na několikrát, aby lidi mohli vystoupit. Lokomotivy stojí přes silnici a vystupuje se ze tří vagonů, pak se několikrát posune, než všichni vystoupí. Na jedné straně se vystupuje, na druhé straně čekají cestující, kteří nastupují. Velice chytře vymyšleno, aby se neproplétali s kufry přes sebe. Veškerá doprava je na tu dobu ochromena, silnici zaberou autobusy a pickupy přepravující cestující a jejich zavazadla do hotelů.

Chlapi od hotelových transportů nás protřídili. Tady nechte kufr a sedněte si do žlutého nebo bílého autobusu. Nechtělo se nám, byl to k hotelu kousek, ale poslechli jsme. A tak začalo první čekání spojené s touto zastávkou. Minimálně Hotel Mansión Tarahumara - El Castillo to tak má - všechno hromadné, a myslím, že i ostatní. Mají rádi turisty pohromadě. Takže se čeká, až se naplní autobus, až se otevře restaurace, pak se stojí ve frontě na jídlo, pak stres, že ujede autobus, načež se čeká v dalším autobusu, až dojedí i poslední turisté... V Creelu to bylo takové více individuální. Na recepci opět neměli mou rezervaci, a to jsem to rezervovala přímo na jejich webu. Naštěstí měli spoustu pokojů v záloze. Nakonec to dohledali. Myslela jsem si, že už to bude zaplacené, ale nebylo. Ještě nás nahnali na jídlo v čase, který nám vůbec nevyhovoval, raději bychom jedli zítra před nástupem do vlaku, ale na to nebyli připravení.

Během rezervace této cesty jsem několikrát dávala údaje o platební kartě. Dopadlo to tak, že mi volali z banky, že zachytili podezřelou transakci. Nejprve testovací převod 1 Kč, poté nákup šperků za 1000 dolarů. Snížili mi automaticky limit pro internetové nákupy, ale protože jsem zavolala pozdě, transakci nechali proběhnout s tím, že mohu požádat o reklamaci a vrácení. Ale dohodli jsme se na zablokování karty. Důsledky později (viz. La Paz).

Dostali jsme velmi zcestovalého průvodce, který nás vzal na procházku po okraji kaňonu. Jen co jsme vyšli, začal popisovat stromy u cesty. Krátce poté, co vychvaloval léčivé účinky jakéhosi tisu, se paní ze zadních řad ozvala, že nějaký pán něco snědl a teď má příznaky otravy. Chvíli to řešili a došli k závěru, že to má z nadmořské výšky. Pokračovali jsme k vyhlídce a po stezce dolů pod skálu. Cestou jsme potkávali Tarahumarské děti prodávající suvenýry, až jsme došli k několika domečkům pod skálou, ze které vytékal pramínek vody, prý přírodně filtrované minerály. Na konci osady byly zatuchlé latríny a solární panely na střeše.

Po návratu do hotelu jsme dostali přednášku o životě Tarahumarů - Rarámuri. Indiáni, kteří jsou tak hrdí, že nezdraví, neprosí a neděkují. Španělé prý neuměli vyslovit Rarámuri, tak jim postupně začali říkat Tarahumarové. Rarámuri znamená ten, kdo jde vpřed. Někteří to překládají jako ten, kdo běhá, ale je to hlavně v životě. Někteří nemluví španělsky, nejoblíbenější slovo dětí je "peso". Děti žebrají, ale dospělí si humanitární pomoci neváží, co je od bílých, je špinavé. Pokud v zimě dostanou deky, druhý den je prodají. Koupí si alkohol a klidně umrznou u cesty. Za mrtvého muže se dva dny a dvě noci tančí u rakve, za ženu tři, protože je pomalejší, za dítě jeden. Žijí roztroušeni po horách, v jeskyních, chatrčích a kamenných domcích. Pokud jde někdo na návštěvu, neklepe, posadí se před domem. Jeho příchod ohlásí vychrtlí psi. Až má navštívený čas, hosta přijme. Pokud měl někdo smůlu s úrodou, uvaří kukuřičné pivo a sezve sousedy. Popíjí a on jim vypráví, co se mu stalo, o nic nežádá. Druhý den, až vystřízliví, sousedi mu přijdou nabídnout třeba část své úrody. Alkohol je důležitý stmelovací prostředek. Pokud se neurodí kukuřice, nejsou tortily, tamales, ale ani pivo - tesgüino. Jakmile se dítě naučí chodit, je bráno za samostatného člena komunity a může se samo rozhodovat. Třeba zda chce jít do školy, nebo ne. Holka začne rodit brzy po první menstruaci, takže mezi 12. a 35. rokem života přivede na svět až 12. dětí. Odejde s kozama do hor, sama všechno zvládne a vrátí se domů. Mohou jít do nemocnice, ale nechtějí. Z těch 12 dětí přežijí 3-4. Skoro každé dítě má nudli u nosu, zhnisané ucho atd. Živí se kořínky, tím, co vypěstují - zelenina a kukuřice, vším, co se hýbe (krysy atd.) a chlapi chodí dolu do kaňonu (převýšení 1400-1800 m) pro ovoce. Úmrtnost je způsobena nedostatečnou výživou, nedostatkem léčiv, zimou, ale hlavně jejich pohrdáním jakoukoliv pomocí. Přesto jejich počty neklesají. Je jich 50-120 000. Slavní jsou svými běžeckými schopnostmi. Život v nadmořské výšce 2400 m.n.m. jim zvětšil hrudní koše. Jsou schopni lovit jeleny uštváním. Běhají po horách od malička celý život v sandálech z pneumatik a kůže - Huarache. Vyhrávají maratony, tady v horách se pořádají dva závody, jeden kratší - Ultra Caballo Blanco - 82 km ultramaraton po stezkách kaňonu, založil ho Micah True, o kterém je kniha Brorn to Run, tento závod je otevřený pro veřejnost, druhý dlouhý přes 100 km Carrera de los Pies Ligeros se běží 12 - 24 hodin na dvě družstva, která kopou s sebou míč, s baterkami v noci, je pouze pro Tarahumary.

Chepe vlak, Menonité, Creel

Den 2. - Škaredá středa - první den ve vlaku - nádhera
Vstávali jsme ve 4.50, v 5.20 na nás čekalo taxi před hotelem. V Monterrey je vlastně o hodinu více, tak to nebylo nic strašného a Vanesa byla zvědavá co se chystá a už nespala. Bylo dobře, že jsme měli koupané lístky dopředu, taxikář říkal, že včera vezl dva, kteří se do vlaku nedostali. Rezervace vlaku probíhá přes email (viz. www.chepe.com.mx), protože se objevili podvodné stránky s rezervacemi. Napsala jsem jim náš plán cesty: kdy, odkud, kam a kdo, dostala jsem platební údaje, zaplatila v bance a přišli mi lístky k vytištění. První třída Primera Expres jezdí každý den, ekonomická jen pondělí, čtvrtek a sobota a nejde ji rezervovat, lístky se kupují max. den dopředu na pokladně. Vzhledem k sezóně bylo velmi výhodné si rezervovat první třídu pro všechny 3 naše přesuny. První třída se od ekonomické příliš neliší. Nečekejte moderní vlak. Je to nostalgie ze 70. let. Docela dobře udržovaná, vše se zdá zachovalé, akorát na střechy vagonů přibyly klimatizační jednotky. Sedačky jsou prostorné, okýnka mají žaluzie, ve většině případů funkční. Měli jsme štěstí na hned první nebo druhý vagón za barovým a jídelním vagónem. A co mě překvapilo mile, že jsme ještě vychytali místa na straně s lepším výhledem, i když zas takový rozdíl v těch stranách nebyl. Vlak nevyjížděl úplně plný, takže jsme se roztahovali přes čtyři sedadla v řadě a fotili na obě strany. Výbornou postavičkou byl náš průvodčí. Měl na starosti dva vagóny, procházel, o všem okolo nás informoval, organizoval kdy máme jít do jídelního vozu na snídani (měli jsme přednost před dalšími vozy), zodpovídal naše dotazy. Byl to přátelský typ člověka, hned si z každého udělal kamaráda a šprímoval.

Vlak se pomalu vysunul z Chihuahua, snídali jsme obří ovocný talíř a palačinky, Vanesa promáčkla krabičku s medem a osladila nám kalhoty. Projížděli jsme vesměs otevřenou krajinou s vysokou žlutou trávou. Prosmykli jsme se mezi prvními kopci a byl tu Ciudad Cuauhtémoc, kolem kterého žije velká komunita Menonitů. Představovala jsem si, že žijí v malém zeleném údolíčku, a ona je to zatím rozlehlá suchá plošina. Menonité jsou věřící skupinou původem ze Švýcarska, dodnes mají blond vlasy a vypadají jako zemědělští mniši. Pro svá přísná pravidla víry byli odejiti do Ruska, do Kanady, do USA, až se nakonec usadili v Mexiku, kde je tolerují. Přišli sem s moderní zemědělskou technikou, dostali půdu, kterou díky své píli zúrodnili, makali a přežili, jen jsou tak uzavření, že dnes už je jejich technika zastaralá a bojují mezi svou vírou a moderní dobou. Nesmí používat motorová vozidla pokud to není součástí jejich práce. Mají vlastní školy, převážně církevní, od října do března, zbytek času pracují na polích. Přivezli si i vlastní krávy a naučili se dělat sýry a jsou tím zde vyhlášení, ale není to Švýcarská receptura, jak se mnohdy prezentuje. V průvodcích psali, že se jejich domy liší, představovala jsem si, že se budou lišit víc. Minuli jsme tři domy nejbohatších rodin, které opravdu vypadali trochu jinak.

Vlak se šplhal vzhůru horami, projeli jsme prvními tunely (z 86) a přes první mosty (z 37). Krajina kolem se nádherně proměnila. Člověk by se mohl pořád vyklánět z okénka mezi vagony a fotit a fotit. Je to nádhera, jsme unešení. San Juanito je nejvyšším bodem trasy 2400 m.n.m. Průvodčí ukazoval rozmezí dvou litosferických desek, ne že bychom něco viděli. Překvapila mě rozlehlost - spíše náhorní plošiny než hory. Těšíme se, až ta plošina pukne a ukáže se ten kaňon, ale to bude až zítra. Vlak příjemně houpe a uspává děti i otce. Dnes vystupujeme v Creelu. Zastávka hned za dlouhým tunelem nás docela překvapila. Měli jsme přijet v 11.20, bylo něco po dvanácté. Výměna cestujících je docela maso. Zastávka bez peronu je plná čekajících cestující, kam máme vystoupit my? Do toho pobíhají chlapi z hotelů a hledají své zákazníky, zmatek. Z ubytování Tío Pato (Strýček Skrblík) nám psali přes WhatsUp, abychom se na vyzvednutí domluvili. Nenašli jsme se. Šli jsme s chlápkem z vedlejšího hotelu, který nám rovnou nabízel výlet. Ubytovali jsme se a vyrazili na rychlý oběd. Hned na rohu jsme potkali suprovou malou rodinnou restauraci Tío Molcas Restaurant. Měli všechno, co jsme potřebovali, vývar, rýži a výborné jídlo, přinesli to obratem, skoro bez čekání, kmitali, aby byl obrat. Už jsme nehledali žádnou jinou restauraci ani na večeři ani na další oběd.



Spěchali jsme, abychom stihli odjezd na výlet. Zaplatili jsme zálohu 50 % (450 pesos/osoba) osobě, která se zde již nevyskytovala, ale vzali nás do busíku s dalšími 8 lidmi a na nic se neptali. Běžně dělají výlet do jeskyně, kde žijí Tarahumarové, Údolí hub, Údolí žab, misie San Ignacio (tyhle 3 jsou vlastně na stejném místě), jezero Arareko, skála jako slon, vodopád Cusarare (za 400 pesos) a my si vyžádali ještě navíc Údolí mnichů. Vyráželi jsme ve 13.30 a na poslední zastávce - vodopádu už nám zapadalo slunce. Škoda, mohli to nějak otočit, abychom viděli zapadajícím sluncem nasvícené třeba ty jeptišky. V údolí u vodopádu už byla zima. Do 18 h jsme byli zpátky.

Mysleli jsme si, že bychom ty 2 km do jeskyně a na houby mohli dojít i pěšky. Byli jsme rádi, že jsme byli s průvodcem. Jednak nevim, jestli bychom to trefili, jestli by nás pustili přes vrátnici, a pak by to bylo divné přijít do vesnice Tarahumarů a nevědět jak můžeme být drzí. Je to nádherná louka obklopená skalami, ze kterých shlíží slečna ve žlutých šatech a hlídá. Pár chatrčí a jeskyně, kde může spát až 10 lidí - jedna třígenerační rodina. Velmi nuzné podmínky. Prodávají suvenýry, které se nám zdáli drahé. Umouněné dítě s pusou od kaše vyšlo z místnosti z kamení a prken u stěny jeskyně, schovalo se babičce za sukni a pokukovalo po Vanese. Babička neřekla ani slovo, jenom ceny. Při odchodu jsem si ještě všimla velmi nenápadné ženy u dveří. Nezdraví, neděkují, jsou hrdí. Divné to bylo. Taková cikánská osada 50. let v nejzapadlejším koutě východní Evropy.

Další zastávky Valle de Hongos. Jsou to kamenné útvary - viklany. Stejně jako nedaleké Valle de Ranas. Obě mají jednu pěknou houbu a žábu, a pár dalších. Hlavně je to ale tržiště, Tarahumarské ženy se snaží prodat výrobky turistům. Tady už byly ceny snesitelné. Nedaleký kostel nás ničím neoslovil, průvodce vysvětloval, že nemají lavice, protože při jejich obřadech se hlavně tančí v kruhu. Je to směsice víry staré a nové.

Valle de los Monjes nám připomínalo pískovcové skály Českého ráje. Opět to bylo obšancováno prodejci. Žijí roztroušeni v malých koloniích po celých horách a shlukují se tam, kde se dá něco prodat.

Lago de Arareko je podkovovité jezero v borovém háji, cítili jsme se opět jako doma. Opět prodejci, na lodičky nebyl čas. u silnice stála skála připomínající slona.

Cascada Cusarare už byla po hlavní asfaltové silnici snadno dosažitelná, proto byla nakonec. Byli jsme tam poslední, ženy sbalili děti a zboží do ranců na zádech a odcházely domů. Jinak by nás čekala ulička stánků.

Byli jsme rádi, že jsme viděli v jednom výletě to hlavní, co je tu k vidění v dosažitelné vzdálenosti. Pro dobrodruhy by tu byly další výlety, další vodopády a termální koupele na další dny v horách, ale s malým dítětem nám tohle bohatě stačilo bylo toho víc, než jsme doufali. Večer po návratu jsme na sebe navlékli všechny mikiny a vyrazili do studené noci na večeři do známé vyhřáté restaurace.