čtvrtek 26. října 2017

Na vrcholu eMe

Už dva roky bydlíme v Monterrey, z okna koukáme na hřeben eMe, Luboš tam byl už 3x, a já nic. Věděla jsem, že neodjedu z Monterrey bez toho, abych vylezla na eMe. Problém byl hlídání Vanesy. Komu ji svěřit na celý den? Naši nejlepší přátelé mají sami dost hlídání s dítětem a navíc se chystají domů na Vánoce o dva měsíce dříve. No a pak mi to došlo! Vždyť nemusíme chodit o víkendu, můžeme jít ve všední den a Vanesu nechat ve školce o trochu déle, nepůjde po obědě, ale až po spaní, geniální. A přátelé budou záloha, kdybychom se zdrželi, vyzvednou ji ze školky. Jakmile mi tohle došlo, byla to rychlá akce. Všechno jsme domluvili v rámci týdne a vyrazili na rande, jen já a Luboš.


Cesta nahoru trvá 3h, dolů tak 2,5h, hodina nahoře, 30 min cesta do výchozího bodu, 30 min zpět a 30 min rezerva. To byl plán. (wikilic) V 8 vyrážet od školky - rovnou jsme nabrali 30 min zpoždění. V papírech, které jsme podepisovali totiž stojí, že nás po 8:00 už nepustí. Ale naštěstí nás pustili i v 9:00. Cesta byla příjemná, lesem, zig zag, v posledním úseku konečně přišlo stoupání, které stojí za řeč: lezení s ocelovým lanem rozsedlinou na hřeben. Tam se před námi rozprostřel výhled do hor, jeden hřeben za druhým, až 10 jsem jich napočítala. A ještě trocha lezení po kamenech nahoru, a pak přišla závěrečná část - nejtěžší, protože ten hřeben je velice úzký a je třeba slézt do rozsedliny, a pak po skále, kde nejsou vidět žádné chyty, zato je dobře vidět na obě strany do hlubin, vylézt až na vrchol. Potkali jsme v tom sedélku skupinu čtyř, která šla před námi. Dál se nedostali, až po nás se odvážila jedna z nich. Nebýt tohoto závěru, byla by to brnkačka. No a ty výhledy, nádherně nám přálo počasí!











Když jsme se pokochali, vyfotili, natočili, najedli, vydali jsme se dolů. Naše obava je, jak se dostaneme dolů od hotelu zpět do města. Po cestě jsme neměli moc signál, ale hlavně to bylo tím, že nám žádný Uber prostě nechtěl tuto jízdu akceptovat. Skupinka, kterou jsme předběhli, se nechytla, že by nás svezli dolů na bránu, ale stejně byli moc pomalí. U hotelu seděli údržbáři a čekali na svoz, ale ten jejich tranzit nesměl brát turisty. Vrátný nám nebyl schopný zavolat taxi. Vydali jsme se pěšky po silnici dolů a stopovali jsme. Dost na nás kašlali. Až konečně nás jeden vzal. Tou dobou už jsme pomalu měli být ve školce. Hodinu nám trvalo od sestupu nasednou do auta. Chytit Ubera dole už nebyl problém. Vanesa s Vanesou ve školce byly v pohodě, chválila ji, jak byla vzorná. Uff. Konec dobrý, všechno dobré.

neděle 15. října 2017

Temazcal - rituální sauna

Dostala jsem pozvání do temazcalu - mexické rituální očistné sauny. Tentokrát byla organizována pouze pro ženy, ale jinak je smíšená. V temazcalu jsem byla podruhé. První zkušenost z 5. září 2009 byla velmi silný zážitek. Chtěla jsem si nechat myšlenky trochu uležet, než jsem psala příspěvek, ale spoustu jsem toho mezitím zapomněla. Navíc jsem byla v Mexiku teprve krátce a jen málu z toho, co se říkalo, jsem rozuměla. Proto jsem si to chtěla zopakovat. Ale nakonec tento příspěvek opět píšu dodatečně. Zkrátka a dobře je těžké popsat tento spirituální zážitek do hloubky. To se musí zažít, mohu jen popsat jak to probíhalo.

Tak nejprve mě překvapily moje kamarádky. Pozvání do sauny jsem přijímala od lektorky nošení dětí s šátcích a měla to být oslava jejích narozenin. Těšila jsem se na známé. Den před akcí jsem zjistila, že jsem se jí vlastně ozvala jen já se zájmem o saunu. Chtěla jsem ji překvapit, aby nebyla smutná, a oslovila jsem další ženy z nosící skupiny. Nejen že nevěděly, o co jde. Do sauny by možná i šly, ale jak jsem napsala "rituální", bylo jejich stanovisko jasně záporné. Myslela jsem si, že je to něco mexického, tradičního, a že to tedy patří k základnímu povědomí o Mexiku. Jenže jsem zapomněla, jak moc náboženská je to země. Většina chodí do kostela a církevní komunita je pro ně daleko víc než nosící komunita. Katolíci to mají striktně zakázáno se k něčemu tak pohanskému přiblížit. Křesťané nejsou tak striktní, ale též to nevyhledávají, aby se neprohřešili. Takže jsem musela uznat, že je to logické, i když mě to překvapilo a nechápu to. Pro mě je uctívání Matky Země - Pacha Mama daleko přívětivější a volnější forma víry než církevní instituce, které mluví jazykem, kterému nerozumím a zdá se mi zastaralý. Takže nakonec jsem šla do sauny jen já, ani oslavenkyně nedorazila. Ale sama jsem tam nebyla. Nebylo nás moc, ale o to to bylo intimnější a nemuseli jsme se mačkat jeden na druhého.

Celkově tento zážitek nebyl ani zdaleka tak silný, jako minulý. Možná že jsem byla zvídavější a otevřenější nadpřirozenu, když mi bylo kolem dvaceti, než teď, když jsem dospěla a je mi kolem třiceti. Nejsem zvyklá na rituály, takže to pro mě bylo divadlo, při kterém jsem se snažila to ostatním nekazit. Také to ale určitě bylo tím, že temazcal byl velký, nás málo a země vlhká od včerejšího rituálu, takže se to uvnitř tolik nevytopilo. Možná to udělala naše vedoucí rituálu Miri slabší schválně s ohledem na těhotnou účastnici...

Byli jsme v Temazcalu Tatewari v Santiagu. Byla jsem ráda, že jel Luboš se mnou, sama bych se bála vstoupit. Byli jsme tu pochopitelně na čas jako první. Dům se zvenku tváří jako sbírka šrotu, ale za domem je dlouhá zahrada, na jejímž konci stojí temazcal. Pěkně jsme si to tam prohlédli, než Luboš s Vanesou odjeli domů na oběd a spát. Cestička zahradou je upravená, na stromech visí lapače snů a boží oka. Žije tu pár, který pořádá temazcal, nebo jiný rituál, každou sobotu večer, a trvá to dlouho do noci - do rána. Jedí peyote a je jim dobře... Naše akce byla v neděli dopoledne, začátek se protahoval, takže jsme končili až ve dvě odpoledne a do tří jsme si ještě povídaly.



Sejít se v deset, nikam nespěchat, počkat na příhodný čas k zahájení rituálu a všechny opozdilce, tak vypadá začátek. Převlékly jsme se do plavek, šatů, šátků, jak komu v čem bylo pohodlně. Já byla ráda, že jsem měla s sebou dva ručníky, jeden jsem si vzala přes plavky a v temazcalu jsem si na něj sedla, aby mě tolik nestudila vlhká země. Rituál začal v kruhu kolem ohniště. Miri vedoucí rituálu troubila na mušli a postupně jsme pozdravili všechny světové strany a elementy. Poté koloval keramický pohárek s doutnající směsí bylin, v jehož kouři jsme se očistily. Ostatní zpívali a Miri bubnovala. Jediný muž, který se účastnil rituálu byl pán domu Joaquín (Choakín), který pak zůstal venku, aby přihazoval vidlemi horké kameny. Když jsme byly připraveny, vstoupily jsme do temazcalu. Každá ve dveřích poklekla, poklonila se a řekla něco ve smyslu jako: "Vstupuji s díky všem mým blízkým/příbuzným!." Po každém důležitém přednesu pak všichni po celý čas rituálu místo Amen říkali Ometeot nebo Ahí.

 ohniště, kde se nahřívají lávové kameny, temazcal v pozadí

temazcal uvnitř

Rozesadily jsme se po obvodu, podle toho, na kolik se která cítila si sedla blíže nebo dále od ohně. Vznikly dvě řady, myslím, že těm vzadu musela být pěkná zima. Joaquín vidlemi podal první lávové kameny, kterým se říkalo Abuelitas - babičky, protože je to hodně starý kus země. Miri je přebrala parožím a posunula do jámy uprostřed. Měly jsme 32 kamenů, ve čtyřech dávkách přicházely po osmi. Každou dávku přijal někdo jiný. Miri kameny polívala vodou, takže nám vytvořila parní lázeň. Takto indiáni v poušti provádí očistu tělesnou i duchovní. Rozdaly jsme se hudební nástroje: bubny, chřestítka, píšťalky a celý rituál provázelo zpívání a bubnování. 

Čtyři části byly určeny čtyřem etapám života: dětství, dospívání, dospělosti a stáří. Při první etapě nás Miri vyzvala, abychom zavzpomínali na okamžiky štěstí během dětství a postupně jsme se o ně měly podělit. Poté jsme si měli ještě vzpomenout na písničky, které nám rodiče zpívali, když jsme byli malí. O ty už se podělil jen ten, kdo chtěl. Uvědomila jsem si, jak pro mě byly důležité okamžiky strávené s otcem, byly řídké, sváteční, pohodové, překvapivé... dokonce i písničku jsem si vybavila tátovu. Překvapilo mě to, ale vlastně to tak je. Matka se musí nejprve o všechno postarat, zlobí se, když někdo nejí jak by si představovala, je pak unavená, vzniká napětí... a táta vezme děti ven a je s ním legrace. Máma si musí odpočinout, hodit vše za hlavu a stojí jí to víc energie ještě s dětmi blbnout a vymýšlet společné pěkné zážitky. Vidím to sama na sobě. Po konci každé fáze se počítá - asi májsky? už nevím jakým jazykem to bylo. Pak se požádá o otevření dveří. Joaquín je odhrne, pustí vzduch dovnitř a přidá další várku kamenů. 

Další část patřila dospívání. Nad něčím jsme se opět zamýšleli, ale už nevím, co to bylo. Třetí část - dospělost byla o tom, proč tu jsme, co si přejeme od této návštěvy temazcalu. Většina chtěla být zdravá nebo očištěná. Nejsilnější důvody byly spojeny s mateřstvím. Řekla jsem, že se cítím připravena na další dítě. Vedle mě seděla žena, která už má dvě velké děti, ale znovu se vdala, a druhý den šla na umělé oplodnění, takže řekla, že si chce zahřát dělohu, aby dobře přijala plod. No a ta třetí se připravovala na porod. Na nás tři se pak zaměřily přání ostatních. Čtvrtá část se věnovala stáří, myslely jsme na naše babičky, na naše stáří, ale už jsme se nemusely s ničím svěřovat. Dostaly jsme list aloe vera, který jsme rozlouply, ochutnaly dužinu a dvěma částmi si otřely celé tělo, od obličeje až po genitálie. Použitá kůra se hodila do ohně. Jako bonus někdo přinesl ovesné vločky, takže jsme měly ještě masku na obličej. Pěkně jsme se tím opatlaly. 

Při opuštění temazcalu jsme opět poděkovaly všem svým příbuzným a šla se opláchnout vodou ze sudu, kterou jsme nabíraly miskami. Pojídaly jsme ovoce, popíjely džusy a povídaly si ještě hodinu. Každá byla něčím zajímavá, odlišná...

účastnice