Galeana - Velikonoce

Galeana je jedno z mála horských městeček, je větší než San Antonio de las Alazanas nebo Mesa de las Tablas. Galeana vás při toulkách horami překvapí svou velikostí a vybavením. To se stalo Lubošovi, který do Galeany přijel na motorce z Rayones a s povděkem natankoval. Kromě toho na náměstí našel slušný hotel Magdalena, díky kterému mohl naplánovat rodinný výlet s přespáním v této končině. Na cestu z Monterrey budete potřebovat 3,5 – 4 hodiny. Na oběd jsme se po cestě zastavili v Linares, odkud jsme začali pronikat do hor.

Do Galeany jsme vyrazili s přáteli na dvě noci. Termín výletu jsme vybrali na Velikonoce, spíše kvůli dovolené, než že bychom očekávali kulturní zážitky. A o to větší bylo naše překvapení. Galeana je administrativní a kulturní centrum horské oblasti, sjeli se sem lidé z široka daleka, ale my byli jediní nemexičtí turisté. Samotný příjezd do města je impozantní, vypadá to, že někdo dostal dotaci na příjezdovou komunikaci, a tak vybudoval luxusní čtyřproudovou komunikaci s lampami a středním ostrůvkem, ale vyzbylo jen krátký kus cesty. Při vjezdu do města nás překvapily masky, které na ulici zastavovaly auta a vybírali mýtné. Byly docela dost děsivé, otrhaní ďáblové, klauni a zombie.

Ubytovali jsme se v hotelu na náměstí a vyrazili na obhlídku okolí. Namířili jsme si to k Laguna Labradores, která je zvláštní tím, že jí hladina stoupla o několik desítek cm výše, než bylo zřejmě plánované, a tak posezení na břehu jezera je vlastně jen pro ty, kteří si chtějí máchat nohy ve vodě. A takové teplo tady zas tak moc často nebývá. Po jezeře jezdí lodě. Nic víc jsme nečekali. Ale jak jsme se autem prodírali stále hustším davem lidí a masek, pojali jsme podezření, že míříme do epicentra tohoto reje. Autem jsme dojeli téměř až k laguně na improvizované parkoviště. Na břehu byla spousta stánků, lidí a stage, kde probíhal program a koncerty. Prodírali jsme se davem, a v tom jsme si všimli, že k nám míří masky klaunů na chůdách. Klaunům se moc nelíbilo, že náš společník Kai je o dvě hlavy vyšší než průměrný Mexičan, a tak svou výškou konkuruje maskám na chůdách. V tom okamžiku se z Kaie stala hlavní atrakce festivalu, chtěli ho dovést na pódium, ale ubránil se a my hleděli se co nejrychleji ztratit směrem za stage, kde byla nejvolnější úniková cesta.

Měli jsme namířeno k Pozo del Gavilán – jediné cenote na severu Mexika. Šli jsme po náhorní plošině podél hrany, dole byla pole. Přelezli jsme zídku areálu, ve kterém těží bílý kámen, prohlédli jsme si kamennou stavbu, o které nevíme, zda to jsou ruiny domu, nebo nedokončená prezentace místního kamene. Přelezli jsme zídku na opačném konci areálu, na ceduli byl nápis, že kdo bude přistižen uvnitř, bude předán vyšší moci k posouzení prohřešku vniknutí na cizí pozemek. A byli jsme na hraně propasti na slovo vzaté. Jestli jste někdy zažili zklamání z propasti Macocha, tak tahle by byla přesně taková, jakou jste si ji představovali. Kulatá díra do země, tak 50 metrů hluboká a dole voda. Prý je možné dolu slanit i s kajakem. Potkali jsme tu pár ozbrojených strážců pořádku, kteří říkali, že tam minulý týden uklouzl nějaký student, ale zřejmě nespadl až úplně dolu. Nikde žádné zábradlí ani jiné náznaky bezpečnostních opatření.

V informačním stánku na náměstí jsme se konečně dozvěděli, co jsou zač ti ďáblové. Jedná se o nejstarší stále živou tradici severního Mexika – Chicaleros. V podstatě slaví něco jako masopust. Chicaleros pěstovali kukuřici, na začátku jara proto prosí bohy o dobrou úrodu. V horách byli na úrodě dost závislí. Slavnost shodou okolností probíhá souběžně s velikonočními svátky. Od středy masky vybírají peníze, v pátek a v sobotu se tančí, ďáblové hlídají svou sestru, kterou v sobotu při tanci někdo unese, aby si ji vzal za ženu. Následuje exemplární svatba, kterou jsme neviděli, tak víc nevíme, ale jistě to byla velká show a legrace na náměstí. Kromě těchto oslav město naplánovalo spoustu dalších aktivit, jako závody na kolech pro všechny věkové kategorie a pohlaví.

Třetí linii oslav tvoří církevní představitelé kolem kostela. Zašli jsme se zeptat kněze, co můžeme vidět v jeho režii. Před kostelem stloukali kříže… těšit se tedy můžeme na křížovou cestu se všemi zastaveními, jak se patří. Měli jsme na sobotu naplánovaný výlet, ale poslední zastavení mě zajímalo, tak jsem se na několikrát vyptala, kde se to bude odehrávat. Ptala jsem se kluků, kteří si chystali kříže: „Ale nenecháte se přibít, že ne? Budete tam jenom přivázaní?“ A ten jeden zahodil všechno, co měl v ruce: „Tak to teda ne, já myslel, že to bude doopravdy, jestli budeme jenom přivázaní, tak to na to kašlu.“ Ale pochopila jsem, že to byla legrace, že krev nepoteče a bude to jenom divadlo.

V sobotu jsme tedy vyrazili směr Rayones. Vyndali jsme dětskou autosedačku a naskládali jsme se obě rodiny do našeho auta s dětmi v nosítkách, aby si Mercedes neodřel podvozek na kamenité cestě. Opět jsme několikrát platili chicaleros, a dnes s nimi byla i jejich sestra s chlupatou hrudí. Cílem výletu byl Puente de Dios – Boží most. Nebýt parkoviště, na kterém nebylo kde zaparkovat, prostě byste jeli po cestě, vlevo řeka, a najednou by byla napravo. Řeka si promlela cestu spodem, nebo spíše šlo o ponornou řeku a strop jeskyně se časem propadl, až zbylo jen jedno místo, které tvoří most. Most je dost široký, porostlý keři, takže nahoře si těžko něčeho všimnete. Nechali jsme auto u parkoviště a sešli dolů. Ten útvar vypadá jako položený trychtýř. Dost tam foukalo. Na vyhlídce se fotí, na stěnách se leze, i když prší, je to pod převisem. Materiál je ta jejich slepená usazenina. Žádná Pravčická brána, ale na Mexiko dobrý. Potkali jsme tam majitele našeho hotelu a člověka, který má v Galeaně na starosti cestovní ruch, byl šťastnej jako blecha, že nás tu má. Popojeli jsme ještě kilometr po proudu k mostu, chtěli jsme si udělat piknik u řeky. Pod mostem bylo narváno, jak je dobrým mexickým zvykem, grilovalo se o 106. Přestože místo nebylo nic moc, chvilku jsme se zdrželi, ale s koupáním to nemělo nic společného.

Do Galeany jsme se vrátili tak akorát, abychom se stihli vypravit na poslední zastavení ukřižování Ježíše Krista. Scéna byla docela dobře pojata, na autě s repráky četl kněz do mikrofonu, co se děje, na opačném konci seděla skupinka žen v tunikách a bědovala, kolem pobíhali římští vojáci ve stavebních helmách nastříkaných na stříbrno a uprostřed scény ležely tři kříže s uvázanými hříšníky. Vojáci v červeném se shromáždili u prvního kříže a celý dav diváků jim držel palce, protože vztyčování kříže vypadalo docela divoce a napínavě. Ale podařilo se vztyčit všechny tři kříže. Pak Ježíš zapomněl text, tak mu napovídali, a nakonec to kněz dořekl za něj. Zjevně vybírali podle vlasů a ne rozumu. Setmělo se, už byla docela zima a ti chudáci tam zůstali trčet jen v bederních rouškách. Typické mexické dvouhodinové zpoždění… Utíkali jsme na večeři před davem, který nesl do kostela Ježíšovo tělo – tentokrát již jen sochu. Byla jsem moc ráda, že jsem to viděla, a že je nepřibíjeli hřeby, jak se to dělá v jiných mexických končinách dodnes. Mám z toho docela silný zážitek i přes ty nedokonalé detaily, které tu popisuji.

 

V neděli jsme vyrazili k domovu, ale protože se neradi vracíme druhou stranou, rádi děláme okruhy. Přejeli jsme hory na druhou stranu a zamířili k Saltillo od jihu. Na oběd jsme se zastavili v Arteaze, čímž jsme si objevili naši oblíbenou víkendovou destinaci pro následující podzim.