Po narození Vanesy jsme se chtěly co nejdříve vrátit za Lubošem do Monterrey, ale čekaly jsme s odletem až bude mít alespoň základní očkování. Naše pediatrička očkuje ve dvou, čtyřech a šesti měsících, dostala Hexavakcínu a pneumokoky. Kdybychom nechtěly co nejdříve letět, asi bych očkování odložila do půlroku na zkrácené schéma 2+1. Očkování zvládala jako všechno ostatní bravůrně. V listopadu dostala třetí dávky, Lubomír pro nás přiletěl a my se vrátily do Monterrey. Měli jsme z tohoto 24hodinového dobrodružství obavy, ale všechno jsme krásně zvládli. Letěli jsme z Prahy přes Londýn a Dallas do Monterrey.
Minimálně měsíc před odletem bylo třeba zařídit Vanese pas. Letenky jsme kupovali docela na poslední chvíli, netušili jsme, že jsme si vybrali termín před svátkem díkůvzdání, takže lety do USA byly hodně plné. Dítě do dvou let cestuje na klíně, nemá svou sedačku, platí se za něj letištní poplatky a má nárok na svá zavazadla - velké do 23 kg a příruční do kabiny, ale nepodařilo se mi jednoznačně zjistit jestli kočárek je místo velkého zavazadla, nebo ještě k němu. Týden před odletem jsem Vanese naklikala víza do USA - ESTA. Spoléhala jsem na to, že v letadlech mají pro děti košík, který lze pověsit na zeď za kuchyňku nebo za záchody. Ale v našem letu to neměli, ani v jiných letech v námi vybraném termínu.
Hodně jsme zvažovali téma kočárku. Pokud je kočárek lehký a skládací, vezmou ho až k letadlu, pokud je velký, odbaví ho. Nelze letět s korbičkou, jen se sporťákem. Náš je velký, těžký a rozložitelný na dva kusy. Nechtělo se mi riskovat, že nám ho nevezmou, ani se s nim strkat na přestupech přes fronty. Rozhodli jsme se ho nechat doma a v Mexiku koupit nový. Letěli jsme s nosítkem Manducou a místo košíku, který v letadle nenabízeli, jsme koupili tašku na dítě od Emitexu. Měla jsem strach, že je větší než povolené palubní zavazadlo, ale nikdo nic neřešil. Vanesa má pěkný spacák s deskou pod zády a ušima, za které ji lze nosit. Akorát se vešla na sedačku mezi nás.
Z Prahy do Londýna bylo v letadle volno, měli jsme trojku sedadel a koukali z okénka na Londýn. Na dlouhý let (10,5 h) byla volná jen 2 sedadla uprostřed čtyřky, což bylo úplně blbě. V Londýně jsme proto poprosili u American Airlines, jestli by nám nemohli dát alespoň něco do uličky. Paní přešoupala pár cestujících a dostali jsme trojku sedadel uprostřed. To bylo skvělé. To mimino má přecijenom dost věcí a pořád se někam nebo po něčem sápe. Na posledním letu byla jen dvě a dvě sedadla, ale to Vanesa spala v tašce na klíně.
Od čtyřech měsíců dostává Vanesa příkrmy, takže jsem na cestu nakoupila minikrabičky na svačinky. Bála jsem se, že budou striktně kontrolovat limit 100 ml, ale krabičky jim byly úplně jedno a dětské pití má asi výjimku a pouštěli nás s plnými lavičkami 160 ml, jenom v Dallasu je zkontrolovali. Ani jednou jsme nemuseli ochutnávat. Jídlo vycházelo akorát na starty. Když se protahovalo čekání na volnou runway, byla Vanesa nedočkavá, ale jak se letadlo odlepilo od země, dostala jídlo, prs, nebo lahvičku s čajem a cucala dokud jsme nebyli dost vysoko. Přistání je pomalejší klesání, tak to jsme jí dávali upít z lahvičky podle toho, jak nám praskalo v uších.
Protože byla zvědavá na letištní procesy, hned po jídle při startu usnula. Na dlouhém letu se docela zabavila novými hračkami a prozkoumáváním ovladače na obrazovku. Nějaký ten čas koukala na Hledá se Dory. V tašce byla i na bříšku, pak jsme chodili po letadle, koukali na ostatní děti na palubě a tak nějak to nakonec uteklo, i když se to nad Irskem zdálo být ještě nekonečné. Myslela jsem si, že jí někde vzadu dám deku na zem a bude se moct prolézt, ale to letušky nechtěly ani vidět. Bylo nás tam vzadu s dětmi pár a neviděly nás tam rády ani stojící. Přebalování na záchodech docela OK.
Na přestupech jsme měli trochu problém najít nějaké místo, kde nesvítí zářivky přímo do očí ležícímu dítěti. V Londýně jsme nakonec našli dětský koutek. Skoro nikdo tam nebyl, tak tam se mohla pěkně protáhnout. Naučila se klouzat pozadu po "klouzačce" a sedět na letadle.
Velkou výhodou létání s dětmi je, že máte privilegia jak první třída. Všude nás pouštěli přes fronty, na imigračním je nic nezajímalo, šli jsme první do letadla. Jen říkali, že nesmí vyrůst, jakmile nebude už tak roztomilá, nebudou nás nechávat předbíhat. Jasný, proto jich budeme mít víc, že jo...
Tak všechno hladce vyšlo a jako největší oříšek zůstávala před námi otázka časového posunu.
V Dallasu ponocovala na přestupu, jak kdyby to byla skvělá párty, takže pak spala v letadle jako špalek. Bála jsem se, že přijedeme domu o půlnoci a ona se vzbudí, že je jako sedm ráno. Ale naštěstí spala do čtyř. A pak se to postupně posunovalo, do pěti, do šesti, dávali jsme ji později spát (tj. v 17, v 18, v 19) a ráno ji přemlouvali zůstat v posteli, až dneska spala do sedmi. Ale v noci se budí, můžou to být i zoubky... a odpoledne nemůže usnout, je hyperaktivní a usne jen v šátku, ale lepší se to. Týden po příletu mi dokonce poprvé odpoledne usnula v kočárku.
