Saltillo

Na to, že je sobota, jsme vstali brzy. Pustili jsme se do práce, abychom měli praní a sušení hotové pokud možno během snídaně. No trochu se nám to protáhlo, ale vyrazili jsme mezi desátou a jedenáctou. Cíl cesty Saltillo, nejbližší větší město. Dnes má pršet, na programu jsou muzea. Muzeum de la Katrina - ženské vyobrazení mrtvé ženy, nikoliv smrtky, se hodilo tématicky vzhledem k blížícím se dušičkám, a Museo de Desierto nám bylo doporučeno jako kus dobré architektury panem domácím, a pak jsme se domákli, že nás nadřízený v práci v něm má také architektonické prsty. Saltillo se městem muzeí. Vydali jsme se na západ, tentokrát zkoušíme neplacenou dálnici - jezdí se na ní max 80 km/h, jinak dobrá. Po cestě se nad silnicí motali motýli. Jééé, mariposas monarchas táhnou z Kanady na své zimoviště do Morélie (střední Mexiko). Chuděrky, víry od aut i s nimi pohrávaly a oni se snažili mávat křídly a udržet si směr letu, tak lehcí a maličcí mířící k obřím masivům hor... co si jen počnou s horami...?


Dočetla jsem se, že Museo de la Katrina má otevřeno jen od 10 do 14 hodin. Asi to byla strará informace. Z neděle 1. na pondělí 2. 11. mají výjimečnou 36 hodinovou otvírací dobu. Jeli jsme tedy nejdříve tam. Z navigace jsme nepoznali, že se nás chystá protáhnout centrem. Na první pohled nás mile překvapilo, na druhý jsme si v jeho zácpě pěkně postáli. Ale pozorovali jsme lidi v ulicích, obchody, rušný život, tvář města kterou Monterrey dávno odhodilo a nasadilo mnohem nepřívětivější masku. První poznání: v Saltillu se dá korzovat, obyčejně chodit po ulicích a nakupovat v relativně normálních obchůdcích. (V Monterrey se po chodnících nedá chodit, pořád je o co zakopávat a nakupuj se v mallech, obchodních centrech.) Když jsme zastavili před muzeem, rozpršelo se. Vstupné 35 pesos + příspěvek dobrovolnému průvodci. Muzeum založila rodina, která shromáždila, nebo vyrábí rekvizity. V přízemí je muzeum Katriny, levý vchod vede (nejspíše do patra) do muzea panenek. Průvodce nemluvil anglicky, musel tedy vždy počkat až výklad přeložím do češtiny. Hned u dveří byl oltář Fridy Kahlo. Na Den mrtvých (dušičky) rodiny doma připraví oltář pro zesnulého člena rodiny, který ozdobí vecmi, které měl rád. Nechodí se na hřbitov, ale mrtvý vstane a přijde ke svému oltáři, povečeří a poveselí se s rodinou a v noci zase odejde. Postel, před ní ve třech patrech panenky, misky na jídlo a smějící se lebky. U postele čisté šaty, aby se mohla po probuzení převléknout. Za postelí Katrina zobrazení Fridy, na levé straně zrcadlo, aby se mrtvý mohl upamatovat na svou podobu a řada svíček, aby našel správnou cestu. Všude umělecké předměty, protože Frida byla umělkyně. Vše doplňují žluté květiny, hlavně afrikány, o nichž se věří, že voní tak pronikavě, že je cítí i mrtví. ¨


Další výjev patřil Posadovi, karikaturistovi a satyrickému umělci, který začal zobrazovat karikatury smrti. Začal opatrně se zvířaty. Ale nikdy se neproslavil. To až manžel Fridy, Diego Rivera pokračoval v jeho stopách a dovedl podobu Katriny ve známost. Mexičanům je typické vysmívání se smrti. Všude po muzeu byly napsány citáty znevažující smrt. Třetím výjevem, jemuž kraloval Rivera, byla svatba mrtvých. V pravém rohu nevěsta - kostra v bílých šatech, v levém vdova znázorňující osobu, která se vdávala pro prospěch a své manžely trávila. Prý se vdala 34x a dokonce zabila své dítě, aby se nemusela s nikým dělit o dědictví. V muzeu pořádají večery legend. Večer za 130 pesos se sejdou návštěvníci, kteří se rádi bojí a shlédnou některý mexický horor. Poté se za svitu svíček projdou po muzeu, vrátí se do sálku s televizí a průvodce vypráví 5 legend ze Saltilla. Poslední je o tom, jak drábové chtěli vydrancovat místní kostel - shodou neuvěřitelných okolností San Juan Nepomuceno! Místní ale schovali poklad, a aby byl dobře střežen, zazdili k němu i hocha, který v kostele i v muzeu rád straší dodnes. V další místnůstce měli posmrtné fotografie. Indiáni věří, že fotografie bere část duše. V některých vesnicích to brali tak vážně, že neomaleného turistu neváhali připravit o jeho duši a zabili ho (před deseti lety). Takže vyfotí-li se mrtvý člověk, jeho duše zůstane v té fotografii. Tak fotí hlavně zesnulé novorozence, ale na jedné fotografii je naaranžována na židli matka s dítětem - oba zemřeli při porodu. Aby vypadali živě, dává se jim kávové zrno pod víčko.


Na odlehčení následovala místnost srdcí - prý čím více srdcí člověk vidí, tím je mu lépe a mileji - a typická mexická barevná kuchyně, celá odlaždičkovaná ručně malovanými kachlíky. Říká se: jedním okem sleduj kočku, druhým špajsku. Dříve špajsky nebyly, ani ledničky, potraviny se věšely nad jídelní stůl, aby schly v čerstvém vzduchu. Ale děti na to chodily, tak na ráhně byl zvoneček. A nejen děti, také kočky. Jenže kočky byly rychlejší. Proto "jedno oko na kočku, druhé na ráhno s jídlem." "Čokoláda je nápoj bohů a králů. Drtí se v kleče, hněte sepjatými pažemi a pije s pohledem na nebe." Na závěr expozice mají jako zlatý hřeb do rakve opravdovou přírodní mumii v rakvi. Bez balzamování, nejlépe se jí zachovaly nohy, protože měla hodně sukní. Prohlídka končí průchodem podzemní chodbou na hřbitov. Na to, jak se muzeum docela malé, byla prohlídka celkem vydatná.


Po muzeu jsme navštívili kostel Juana Nepomucena, bohatě zdobený a zdařilý dvoulodní kousek. Chystal se tam křest. Pak jsme to vzali přes kopec s vyhlídkou na město. Kdysi stanoviště kanónů při válce, ve ktré Mexiko ztratilo území Texasu, Kalifornie, Nového Mexika a Arizony. Pod námi leželo městečko černých barelů na vodu, které má každý domeček na ploché střeše. Už jsme měli hlad, další zastávkou byla La Canasta. Restaurace, kterou nám doporučil kolega z práce. A nelitovali jsme. Vcházeje jsme si mysleli, že lezeme do nějaké drahé klubové záležitosti, ale první pohled do jídelního lístku na ceny nás uklidnil. Dali jsme si čočkovou, nechali jsme si doporučit rybí filé na špenátovém lůžku zapečené se sýrem a bešamelem a tacos al pastor jsme měli doporučený od Davida. Završili jsme to vzpomínkou na Marca z Costaricy moučníkem Tres leches - výborný! Zklamali mě akorát se sangrií. Nejdříve jsem nerozuměla, z jakých variant mi dávají vybrat. Když jsme se dobrali toho, že buď lahvové TopoChico, nebo míchanou z vína a limonády, vybrala jsem si míchanou, ale donesli mi TopoChico. A ještě zapomněli, že první objednávky zněla sangria bez ledu. Na dámských záchodech seděl chlap zády obkročmo na míse a hasákem něco montoval. Výzdobu restaurace měli ale moc pěknou. Shodli jsme se, že k ní patří i bělovlasá dáma s černými stíny sedící o tři stoly dále. Nasyceni jsme se vykulili před restauraci, kde se akorát rojily motorky, pickupy a jiné modely aut převlečené za smrtky, pavouky, medvědy, Dart Vadery, Zombíky, netopýry a tak dále. Za asistence policie z autosalonu vyjížděl Haloweenský průvod. Už od čtvrtka v práci v jídelně nebo na záchodech potkáváme zombíky a Katriny.


Rozhodli jsme se nechat muzeum pouště, paleontologie a dinosaurů na příště a jít se projít do centra. Obojí jsme nestíhali. Centrum nás mile překvapilo, ověřili jsme, že se jím dá procházet, že se v něm ukrývá krásný park i několik náměstí, katedrála a dokonce i tržiště s tradiční keramikou, klobouky, koženými výrobky a tkaninami. Nepršelo sice, ale teplota nám neočekávaně klesla na 18°C, na což jsme nebyli připravení, takže jsem vzala za vděk v autě připravenou výbavou do hor: softshelkou a pohorkami. Zato na zpáteční cestě nás chytla pěkná průtrž mračen. Jeli jsme pomalu. Po dešti na silnicích zůstaly kaluže, které nikam neodtékaly, protože tady nemají kanály. Vůbec by se jim tady hodilo pár našich dopravním inženýrů, měli by tu práce na tři generace.