neděle 25. října 2015

Grutas de García

V neděli nás probudilo slunce, modrá obloha a hodinu posunutý čas. Ano i Mexiko si na zimu posouvá čas, aby drželo krok s USA. Vypravili jsme se na výlet, tentokrát na severozápad, do jeskyně. Navigace nás vypekla u odbočky k jeskyni, která k jeskyni nevedla. Byl tam nádherný nájezd na nadjezd, ale nechala nás sjet pod mostem do bláta, přejet přes přejezd a napojit se na tu novou silnici za nadjezdem. Dojeli jsme na konec silnice zahrazený ploty. Stál tam u nějakého areálu hlídač, zeptali jsme se ho, kudy k jeskyni. Byl připravený. Vytáhl z kapsičky u košile papírek 4x5cm s ručně namalovanou mapičkou. "Vrátíte se na silnici, pod mostem se napojíte, pozor na vlak, pojedete po silnici dál, na kruháku odbočíte..." Dobrý, takže zkratka nefunguje, musíme oklikou. Chtěli jsme jet přímo do průsmyku v horském masivu, který tvoří uzavřenou formaci s údolím uprostřed a jediným průsmykem. Je tedy fakt, že z druhé strany nebylo ani zdání po nějaké silnici, kterou jsme chtěli přijet.


Projeli jsme průsmykem a záhy jsme byli na parkovišti, kde na nás zase nějaký chlapík mával červeným hadrem a navigoval nás na volné místo k parkování. Červené hadry jsou tady vůbec oblíbené. Bez hadru nejste chlap, nemáte čím mávat na auta, aby zastavila, aby zaparkovala, aby se posádka najedla v naší restauraci, aby se auto opravilo v našem servisu, aby si řidiči dali pozor, přejeli do jiného pruhu, protože za zatáčkou je nehoda, aby řidiči kolem staveniště projížděli rychleji atd. Červené hadry tady prostě na auta platí. Zaparkovali jsme pod lanovkou. Jeskyně je ve skalním masivu a ke vchodu jezdí lanovka, aby náhodou někdo po cestě nezhubl. Švýcarská velkokabinka pro 25 lyžařů pojme až 40 Mexičanů, jezdí každých 30 minut, stojí 80 pesos včetně vstupu do jeskyně a slouží k dávkování turistů. Nahoru lze jít i pěšky, 40 min až hodinu, vstup za 50 pesos, ale bylo nám řešeno, že cesta je po včerejším dešti uzavřená. Nahoře u jeskyně se turisté vyfotí s údolím obehnaným horami. Nechápu, jak to vzniklo, vypadá to jako kráter, ale není to kulaté. Vrstvy horniny jsou opět kolmo čnící do nebe. Když se dofotí,jsou nahnáni k vchodu do jeskyně, kde se seřadí a ujme se jich průvodce. Nezbylo, než se zařadit do stáda.


Obdivovali jsme jeden pár: baculatá paní kolem 50 let, střižená a zmalovaná jak z 80. let, zřejmě z nějakého severoamerického zapadákova, on o půl hlavy nižší, macho-Mexičan jak se patří na kovboje, bez klobouku ani ránu, nesmí chybět knír, opasek s přezkou a kovbojské boty. Docela nás bavili. Jeskyně byla velká, plná krápníků a protkaná cestičkami tak, že jsme měli pocit, že bychom se mohli i ztratit. Dost dobře to ale mohly být dva velké spojené dómy a spousta zákoutí. Prý jsme ušli 2 km a 700 schodů. Jeskyně byla podezřele suchá, téměř nikde nekapala voda. Prý včerejší déšť byl slabý a vodě někdy trvá i týden, než se prosákne dovnitř. A já se bála, že tu bude potopa. Alespoň to neklouzalo. Bylo to celkem impozantní, někdy pěkně nasvícené, v každém salonu LEDková tabulka s názvem. Asi nejvíce nás zaujala ruka mrtvého a kaplička, kde u stropy visely dva skleněné lustry. Akorát že při bližším pohledu se člověk neubránil pocitu, že některé stalagmity někdo rozřezal a znovu poslepoval na pěknějším místě a něco vylili betonem. Krápníky byly pozurážené.


Dolů se nám kupodivu podařilo jít pěšky, najednou cesta nebyla uzavřená ani rozbitá. Dole na parkovišti to vypadalo jako na pouti. Všude lidi čekající na lanovku, dole na parkovišti křičel někdo do megafonu, že mají výborné tortilas a gorditas. Ještě, že jsme tu byli ráno. Nicméně jsme se domluvili, že se necháme zlákat na atrakci gorditas. Byli jsme nejistí, ale všechno nám ukázali. Kuchyni, kde vaří maminka a babička, gril, který obsluhuje táta a syn, dcerky, které lítají mezi hosty a zřejmě se naučily psát, hlavně aby mohly přijímat objednávky. Dali jsme si každý dvě gordity - trochu silnější placička, která se rozevře a naplní. Užili jsme si 100% lokální zážitek a modlili se, aby nás nebolela břicha. Já tentokrát dobrý, Luboš trochu prděl. Zajeli jsme se podívat trochu do nitra údolí - jedno řídké osídlení a jedna cementárna. U výjezdu z pohoří jsme potkali něco jako zážitkovou zoo. Mají tam žirafy, zebry, želvy... u vstupu si koupíte kyblíček mrkve a všechno to můžete krmit a hladit. Na velbloudech se můžete i vozit. Nezlákali nás.


Vydali jsme se do městečka García. Našli jsme centrální park, zaparkovali a odehnali kluky s hadry. Prošli jsme se obyčejnými malebnými uličkami. Koupili si pivo, probrali budoucnost a po čem se nám stýská. Poseděli tu a tam, odpočinuli si. Ještě, že tu všude jsou ty obrovské nedostupné skalnaté horské masivy tvořící nádherné kulisy a pár malebných uliček. Kdyby tu bylo jen Monterrey a rovina, bylo by to fakt k zbláznění nudné.

Žádné komentáře:

Okomentovat