čtvrtek 31. prosince 2015

Ciudad del Carmen - La Venta - Veracruz

Poslední den roku 2015 jsme z větší části strávili v autě (650 km, 8-9h). Dobře jsme se nasnídali, zaskypovali s domovem a vyrazili směr Villahermosa. Projížděli jsme podmáčeným krajem, kde se krávy a koně pásli po kolena ve vodě ze zeleně rostoucí na hladině.

Dnešní obědovou pauzou je návštěva nejstarší kultury - Olméků, kteří žili 1200 - 400 př. n. l. Minule jsem navštívila park ve Villahermosa s názvem La Venta, tentokrát jsme se vypravili do vesnice La Venta - přímo na místo činu, na místo, kde byly nalezeny pozůstatky olméckého města a slavné olmécké hlavy. Z větší části byly originály přesunuty do Villahermosy a na původních místech jsou kopie. Dojeli jsme do vesnice - obyčejné bláznivé vesnice, která s návštěvou turistů nepočítá. V archeologické zóně nám řekli, že uvnitř není restaurace a máme se najíst v centru. Vypravili jsme se něco najít, ale nebylo to jednoduché. Nakonec jsme se usadili v jedné rybí restauraci. S paní servírkou jsme na sebe nechápavě koukali: pomerančový džus, ten nemáme, tak co máte?, horchatu? Jo, horčatu máme. Tak horčatu. Chceš tu horčatu? Jo chci tu horčatu. Džbán, nebo sklenici. Sklenici. Takže horčatu? Pak se opakovalo to samé s pivem. Ale dobře to dopadlo, najedli jsme se a vrátili se do parku. Tam nám tvrdili, že vstupné stojí 45 pesos, ale došli lístky, tak musíme vejít zdarma a ani se nezapisovat do knihy návštěv. Mám pocit, že kecali, že jsem viděla, jak nechávají lidi po nás se zapsat. Ale nevim proč. Vzali jsme si malého průvodce.

Olmékové stavěli pyramidy z písku a zeminy, aby měli rozhled po kraji. La Venta byla v podstatě ostrov v deltě dvou řek. Kameny přepravovali z daleka na balzových vorech. Urazili s nimi 60 - 400 km za den. Z čedičových sloupů stavěli hrobky guvernérům, z pískovcových či vulkanických balvanů vytesávali sochy, oltáře a hlavy. V parku byly sochy rozmístěny v místech původních nálezů. Prošli jsme se podmáčenou okolo pyramidy. Pořád se opakovalo: oltář číslo xy, monument číslo xy, hlava číslo xy. Jakmile to byl oltář, byla to buďto jaguáří hlava, nebo muž z podsvětí s miminem jako symbol života a smrti.

Zdrželi jsme se o hodinu déle, a tak jsme dojížděli za tmy. Silnice byla rozbitá, plná děr, ale občas spravovaná. Tak se střídaly úseky strachu a pohody. Naše obavy stoupaly s tím, jak ubýval benzín v nádrži. Nikde pumpa ani žádný sjezd. Jeli jsme zemí nikoho. Záchrana přišla, jak už to tak bývá, v poslední chvíli. obře to dopadlo, nezůstali jsme po tmě na dálnici. Do Hotelu Central (podle autobusového nádraží) jsme dorazili v 19.30. Zajímavé bylo parkování. Mají vlastní parkoviště, ale nestačí jim, tak hrají s auty sokoban - na vrátnici jsou klíče, a když je třeba hnout s překážejícím autem, obsluha s ním odjede a přeparkuje jak je třeba. Řešili jsme, že chceme stát uvnitř, ale budeme brzy odjíždět, tak abychom byli někde na kraji. Zadařilo se. Hotelová restaurace nám zavřela před nosem. Vypravili jsme se hledat Silvestrovskou večeři do města.

středa 30. prosince 2015

Chichen Itzá - Ciudad del Carmen

Vyráželi jsme v 8.30. V Chichenu v podstatě končí naše cestování a začíná pouhý návrat - závěr cesty. Další zastávky nebyly plánovány s cílem něco vidět, ale jak to vyšlo - rozdělení cesty na ucházející kusy přejezdů. Hned ráno jsme zaplatili zbytečných 65 pesos za použití 20 m dálnice, když jsme omylem najeli, abychom zjistili, že na silnici není benzínka a máme se vrátit odkud jsme přijeli. Projeli jsme Meridou, aniž bychom vystoupili. Koupili jsme si 7 výtečných banán za 12 pesos (18 Kč) a pokračovali do Campeche. Tam jsme zaparkovali, naobědvali se a prošli. Stále mají v centru nedávno namalované fasády domů - asi dostávají grant na to, aby domy udržovali. A nemají kanály. Když prší, voda teče ulicemi. Proto v některých místech obrubníky přerušují schody. Můžou být 2-4, v místě, kde voda mizí do kanálu pod silnicí je obrubník 80 cm vysoký, jako zápraží.

Pak mělo být na programu koupání, cesta do Ciudad del Carmen vedla po pobřeží. Pohrdli jsme hned první pláží za Campeche, a pak jsme už měli smůlu. Břeh byl kamenitý. Pak trochu písečný, ale nebylo kde pořádně zastavit, nikdo se nekoupal. Žádná pořádná pláž. Až kousek před cílem, ale všechno se tvářilo jako soukromý pozemek. Když už se slunce sklánělo nízko nad obzorem, zastavili jsme - asi na posledním možném místě před vjezdem do města. Pláž byla oproti Tulumu ošklivá. Šedivá, spousta rozbitých mušlí, na jedné straně dráty vysokého napětí, na obzoru na hladině ropné plošiny. Vykoupali jsme se a dojeli do hotelu - tentokrát žádná stylovka, ale pohodlný evropský hotel City Express Junior Inn.

Na večeři jsme se vypravili autem na pobřeží, ale nenašli jsme nic co by promenádu, pláž a restaurace připomínalo. Dojeli jsme do centra a byli jsme opět zklamáni. Náměstí ujde, ale to co je okolo je děs, špína a smrad. Je tu vedro a ještě k tomu pršelo, prádelna na druhou. Měli jsme chuť na posole, ale to jsme měli smůlu. Dostali jsme vývar s krůtím, a taky byl dobrý. Prošli jsme se a uháněli zpět do hotelu. Jenže ten jejich pseudo urbanizmus nás ještě nechal si pořádně zajet, než jsme se trefili na parkoviště domu.

úterý 29. prosince 2015

Cobá - cenotes - Chichen Itzá

V noci se mi zdálo o kohoutech. Prý kokrhali celou noc. Ráno začalo tím, že netekla voda, ale postupně se rozfungoval záchod, umyvadlo a nakonec i sprcha. Snídani od sedmi jsme dostali krátce před osmou. Při čekání jsem se zajela podívat na kruhák, zda tam není bankomat, nebyl. Smutně jsme pozorovali z terasy hotelu autobusy turistů mířící k ruinám Cobá dříve než my. Dostali jsme se tam před devátou a slunce už žhnulo. Luboše odradila krátká fronta, odmítl se mačkat s davy a raději počkal na parkovišti. Cobá je areál ve tvaru písmene Y, v každém extrému je jedno ze shromáždění budov. Cesty mezi ruinami jsou dlouhé a dají se překonat na kole, či se nechat vézt na tříkolce. Všechny tři větve písmene Y jsou cca 1 km dlouhé, tedy obejít vše tam a zpět je 6 km. Strávila jsem tam 2,5 h. Vstup 64 pesos + 50 parkoviště. U vstupu bylo pěkné hřiště na pelotu. Na cestách jsem byla chvílemi sama, vždy když se přehnala tlupa cyklistů. V levém extrému byla nejvyšší pyramida. K ní mířily davy. Schodiště vysoké pyramidy bylo poseto barevnými zadky šplhajících turistů. V prostředku leželo lano, kterého se všichni snažili držet a přelézali se hlava nehlava. Pustila jsem se mezi ně. Stoupání bylo lehčí než na Toniná. Nahoře to byl trochu masakr. Ale nádherný rozhled do kraje - na lesy kolem. Takový rozhled není ani na Chichen Itzá, ani v Palenque. Tikal možná rozhled poskytuje, ale ne tak vysoko nad korunami stromů.

Slezla jsem dolu a byla jsem ráda, že jsem se ukryla do stínu lesa. Po cestě se nacházejí další menší pyramidy, nebo jen zarostlé hory kamení. Jedna z pyramid byla oblá jako v Uxmalu, ale malinká. Cesta na levý extrém byla opuštěná, sem málokdo zamířil, a část vedla mezi dvěma zarostlými lagunami jako po hrázi. Až jsem se bála ze které strany na mě vyleze krokodýl. Odměnou za tuto výpravu bylo mnoho reliéfních kamenů, ale špatně čitelných. V 11 h jsem byla zpět na parkovišti, zpocená, zralá na koupel v cenote. Už na výjezdu z parkoviště nám vrátný otevřel desky a prolistoval nabídkou tří cenotů v okolí. Který chceme navštívit? Tankach-ha přeci. Výborně, takže ten nejlepší. Jak jinak :-) 110 pesos. Máme jen 105. To je v pořádku. Díky. Nechápali jsme, jak je možné, že nám prodal lístky už tady, ale vždycky to nějak funguje, i tentokrát.

U odbočky jsme zamávali lístky a vrátný se mohl opět pohodlně opřít do křesla aniž by se zvedl. U Cenote Tankach-ha jsme pozorovali lidi, jak zamykají auto, jdou k díře do jeskyně a asi na 5x se zase vrací do auta pro různé věci a jiné odložit. My se vraceli jen jednou. U schodiště do země stálo na ceduli, že vstup pouze v plavkách a nutno se napřed osprchovat. Není třeba si to vykládat tak, že nesmíte mít s sebou nic než plavky. Boty jsme nechali nahoře a jen s ručníkem, foťákem a klíčemi od auta jsme sestoupili po betonových, a apk dřevěných točitých schodech do jeskyně, kterou ozařovaly reflektory. Ze stropu visely krápníky, mezi nimi létali netopýři a dole se modrala hladina podzemního jezera. Ze schodiště trčely dvě skokanské plošiny, docela dost vysoké. Luboš si z té nižší několikrát skočil. Hladina byla rozdělena lanem na plaveckou a skokanskou část. Až na jednoho Itala to všichni pochopili a respektovali. Ve vodě byly malé černé rybičky. Trochu mě zarazilo, že v temnýc vodách vůbec mají co žrát, a že nejsou bez pigmentu. Voda byla osvěžující, ale tak akorát, aby nebyla příliš studená. Užili jsme si plavání dokud nás tam bylo max 10. Akorát když jsme se chystali k odchodu, začali se dovnitř valit celé autobusy lidí, které rovnou skákali z můstků. Unikli jsme zácpě, sedli do auta a začala průtrž mračen.

Lilo celou cestu do Valladolidu. Před městem děšť začal utichat, až se rozsvítilo slunce, a než jsme na náměstí vystoupili, byl zase pěkný den. Mířili jsme rovnou do bankomatu a vybrali třetích 7000 pesos na zbytek cesty. Pak jsme zamířili přímo do restaurace, tentokrát jsme si dali čínu - nudle s masem. A bylo teplo tak akorát na další koupel. Když jsem se snažila dohledat, ve kterém cenotu jsme byli minule, našla jsem obrázek, který mě uspokojil a nastavila navigaci do Cenote San Lorenzo Oxman ve Valladolidu. Když jsme trochu bloudili po okrajových cestičkách města, a pak odbočili na kamenitou příjezdovou cestu, již jsem si byla jistá, že to, co nás na konci čeká, bude překvapení. A bylo. Vstup 30 pesos, sotva 5 aut na parkovišti. Prošli jsme haciendou ve stylu brány na zahradu s bazénem, za kterým se schovávala cenote. Pěkná díra do země. Na jejím okraji rostlo několik stromů, kterým visely kořeny asi 30 m dolů, až k hladině vody. Na kořenech se uchytily další rostliny a šplhaly se vzhůru. Dole krásně modrá voda a pár turistů skákajících z houpačky do vody. Paráda. Škoda, že takové cenote neni dosažitelné z Monterrey.

Na večer jsme se přesunuli do Chichen Itzá. Cestou přes vesnici Kaua jsme zažili úplně zblázněné prodavače, kteří ve snaze prodat projíždějícím autům kus vyřezávané masky,nebo alespoň sádrové, utíkali za autem a volali postupně se snižující ceny. Utíkali, jako by to bylo smrtelně důležité. Jako by nechtěli prodat cetku, ale zachránit si život. Ubytovali jsme se v Dolores Alba - hotelu u silnice se dvěma bazény. Na to, že to bylo u silnice nás překvapilo, jak to bylo příjemné. Někdo o této řadě pokojíků architektonicky přemýšlel, když je navrhoval.

Večer jsme se vydali na noční show světel a zvuků - Chichen Itzá - Luz, sonido y Noche de Kukulcán. Videomapping na pyramidu a vyprávění o vzniku světa podle Májů a životě v Chichenu. V hotelu nás řekli, že každá vstupenka má kód, na který je třeba rezervovat online místo na večerní představení. Denní vstup 225 pesos, večer zdarma pro registrované. Hoteliér nám vydal zdarma vstupenku, na kterou máme zkusit vstoupit, pokud někdo s registrací nedorazí. Areál zavírá v 5, od 7 je večerní show. V 5.30 jsme parkovali před bránou spolu s prvními zvědavci s registracemi. Dozvěděli jsme se, že pro lidi bez rezervace bude vytvořen speciální list, kam se napíší. Až vstoupí všichni s rezervacemi, budou nás volat dle kapacity areálu (600 os). Nakonec byly dvě projekce. Jedna od 7 pro registrované, druhá od 7.50 pro čekatele. Bylo nás méně, nemuseli jsme se tlačit tak velkým davem. Jen ta nejistota a čekání se sháněním informací byli nepříjemné faktory. Tak to Luboš schytal tlačenici místo té, které se vyhnul ráno. Představení myslím stálo za to. Dostali jsme se do areálu zdarma, a i když nás nenechali volně projít mezi pyramidami, byly nasvícené. Už sem ráno nemusíme.

Naknec jsem zjistila, že cenote, ve kterém jsme byli minule se nejmenuje ani Cenote Maya, ale nejspíše Cenote Ik Kil... A je to přímo protější areál - přes silnici od našeho hotelu Dolores Alba! Jenže otvírá až v 9.00. A to my už museli být na cestě. Ik Kil je sice hlubší, ale zato velmi podobná visícími kořeny, takže nelitujeme, že jsme objevili jednu méně turistickou.

pondělí 28. prosince 2015

Bacalar - Tulum - Cobá

V noci jsem měla pocit, že jezero šplouchá už u našeho prahu a hned za dveřmi někdo chrápe. Vystrašili mě sousedi, kteří si šli v noci odskočit. Připadalo mi, že nám rozsvítili v pokoji a snažili se k nám dobít, ale ani jedno z toho nebyla pravda. Ráno jsme si pospíšili z postele, protože jsme se těšili na ranní koupel ještě před snídaní - mezi 7 a 8. Obsadili jsme opět naše večerní molo. Voda byla průzračná, na hladině se houpala barevná lodička, kolem kroužili ptáci a na břehu se jen chvílemi potáceli ostatní hosté, ale nikdo jiný se nekoupal. Na snídani jsme dorazili perfektně osvěžení. Ach ty země, kde je teplá voda v jezeře celou noc. Požádala jsem o čaj a otec rodiny se vdal nasekat citónovou trávu a postavit na vodu. Káva je tu automatická, čaj nikoliv. Dosnídala jsem, když konečně přišel s konvicí horké vody, která voněla po citrónu. Foukala jsem, aby vystydla a my mohli odjet. Když jsem byla v půlce kelímku, přišel zas, že první nálev se mu nepovedl, ale druhý už je mnohem lepší, jestli chci dolít. Luboš si dal za mě a vzali jsme to do auta vychladnout. Rozloučili jsme se vřele. Prý májská legenda tvrdí, že kdo se jednou vykoupal/napil z Bacalar, ten se vrátí. Tedy žádné Adios, ale hasta luego!

Otec rodiny nám ještě doporučil, že a) stojí za to se vrátit k Cenote Azul, b) stojí za to se zastavit 50 km před Tulumem v Muyil. Vyráželi jsme brzy - v 8.30. Vrátili jsme se 10 km k Cenote Azul, na poprvé jsme ji netrefili, napodruhé již ano, ale nezdržovali jsme se tím kruhovým jezírkem bez barvy, které nám nepřišlo zajímavé, a jeli dál. Laguna Bacalar je soustavou lagun a v jejím rohu je toto hluboké cenote. Vody mají určitě společné, ale hladina je samostatná. Před sebou jsme měli 2,5 h cesty (250 km). Zastavili jsme se v Muyil, ale natrefili jsme místo na lagunu na pyramidy. Zaplatili vstupné, našli pár malých ruin v lese a rozhodovali jsme se, zda stojí za to jet k laguně. Prodavač lístků tvrdil, že ano. Že tam je dvouhodinová plavba na lodičce k ostrovu s pyramidou. Plavbu jsme si časově dovolit nemohli, tak jsme se rozhodli ani nezajíždět k laguně. Stejně bychom prý museli tak 2 h čekat na volnou lodičku. Příště.

Dojeli jsme do Tulumu a zastavili se na oběd. U pyramid bylo moc aut a lidí. Za parkování chtěli 50 pesos, tak jsme to otočili a zkusili to druhou stranou - podél pláží. Dojeli jsme až k závoře a podařilo se nám zaparkovat. Došli jsme ke vstupu na ruiny, ale bylo tam strašné vedro a dlouhá fronta lidí na slunci. Luboš prohlásil, že se chce koupat a pyramidy s těmito davy lidí klidně oželí. Otočili jsme se a šli na pláž. Minule tu nikdo nebyl, teď byla plně obsazená a posetá řasami. Ale písek byl pořád jemný jako hrubá mouka. Malé duny s keříky nebyly přes lidi vidět. Střídali jsme se u věcí a plavali ve vlnách. Pořádně jsme se prosolili a vyblbli se. Po první výměně jsem si všimla blížícího se černého mraku. Postupoval rychleji, než jsem předpokládala, a za chvilku začalo drobně pršet. Naštěstí šel směrem, ve kterém na nás čekala opět bezmračná díra. Přehnal se stejně rychle jako přišel. Možná 10 minut bylo zataženo a padaly teplé kapky, pak zasesvítilo slunce. Využili jsme toho, že vítr, který hnal mrak, odehnal i lidi z pláže, a užili jsme si chviličky volných vln. Na závěr jsme se prošli po pláži. Ve 4 jsme vyzvedli auto a vydali jsme se k ubytování v Cobá. Dosáhli jsme nejvzdálenějšího bodu naší výpravy. Kvůli této pláži jsme jeli tak daleko. Směr do Cobá je už směr zpět k Monterrey.

Tentokrát jsme spěchali, abychom stihli západ slunce nad lagunou v Cobá. Ubytování v Lol-Ha po mě chtělo zaplatit 30-50 % zálohy, ale přišli s tím 24. prosince. 25. byla banka v San Cristobalu zavřená, 26. jsme byli na cestě, 27. byla neděle a banka v Palenque zavřená, navíc jsme 27. i 28. byli bez internetu. Takže jsem s hotelem komunikovala dokud to šlo, že se mi nedaří najít otevřenou banku. Dorazili jsme a nevadilo to, rezervaci pro nás měli. Majitelka se synem mluvila májsky. Dostali jsme pokojík s klimatizací a koupelnou, jinak nijak významné kvality, ale bylo to jedno z dražších ubytování. Vypravili jsme se na procházku k laguně, ve které žijí krokodýli, ale je v prostředku Cobá. Začalo pršet, tak jsme utekli do restaurace a dali si večeři. Po ní jsme pokračovali v procházce kolem laguny po dřevěném chodníku. Došli jsme k vjezdu na pyramidy, koukli na terasu restaurace, kde probíhalo představení, jak indiáni hrají hru pelota, a otočili to k domovu. Teď sedíme na terase hotelu a zlobíme se s nefungjící wifi.

neděle 27. prosince 2015

Palenque - Bacalar

Ráno jsem chtěla jet na ruiny co nejdříve, abychom tam byli mezi prvními. To se nám úplně nepodařilo, protože jsme šli na snídani do té stejné restaurace. Otevírali v 7. Luboš je pidezříval, že zaspí, ale v 7 opravdu fungovali. Dali jsme si palačinky s jogurtem a omoletu se sýrem. Parádně jsme si pošmákli, nacpali si pupky nejlepší snídaní, jakou jsme za cestu měli a čas čekání na jídlo nám zpestřoval domácí opičáček Rodrigo - roční pavián. Seděl na větvi, pozorně sledoval co se děje na baru a občas mu nekdo přinesl banán nebo jablko. Bral si to z ruky a nechal se s lidmi fotit. Takže jsme místo v 7.30 vyrazili v 8.00. Naše odbočka byla přímo před 1. bránou do parku a tvořila se před ní kolona. Museli jsme vyjet do protisměru, bychom se postavili na konec fronty a při tom manévru nás předjelo pár aut a autobus. Škoda, že odbočka nebyla za bránou. Zaplatili jsme 30 pesos za osobu a dostali oranžové náramky. Kdybychom si nechaly ty z Tuxtly, mohli jsme ušetřit. Mysleli jsme si, že tím máme vstup na pyramidy za sebou, ale ouha, byl to jen vjezd do chráněné oblasti, ne na ruiny. Na druhé bráně, kde nás včera v noci otočili, nás nechali projet. V předposlední zatáčce před horním parkovištěm nás ale odmávali kluci s hadry, že máme zaparkovat na krajnici, protože až nahoru už není volné místo. Byla to skoro pravda. Došli jsme na parkoviště, které bylo obsazeno stánky se suvenýry a stánky nabízející průvodce. Trochu nás naštvalo, že musíme platit dalších 64 pesos za vstup na pyramidy. Zmlsaní z Toniná, kde vstup nebyl... Lu se protáhl, já ne. Na pyramidách už byla spousta lidí a spousta slunce. Naštěstí jsou pořád ještě v pralese a dá se slunce přežít ve stínu stromů. Rozmohli se tu pozemní prodavači se zbožím na plachtách na zemi. Nezdržovali jsme se frontami a pokračovali dále kolem paláce na nádvoří kříže. Tam jsme vylezli na pyramidu a kochali se. Vzpomněla jsem si na fotku s červeným reliéfem bojovnéka v krokodýlí hlavě. Nakonec jsme ho našli, ale měla jsem nejasný pocit, že těch reliéf tam bývalo více. Areál byl celkem větší než jsem si pamatovala. Prošli jsme to celé a upalovali zpět k autu. Bylo 10.30, nejvyšší čas vyrazit.

Do 11 jsme se zdrželi ve městě hledáním zavřené banky a tankováním. Navigace zahlásila čas dojezdu do Bacalar na 20h. Vyděsilo mě to. Mělo to být 6 h (500 km). Nakonec to bylo 7h a dorazili jsme chvíli po západu slunce, za šera, v 18h. Cesta byla dobrá, rovná, zvlněná, kolem lesy. Potkali jsme spoustu vojenských hlídek, ptali jsme kam jedeme a odkud jsme. Turisté je nezajímali, a když slyšeli, že jsme Checos, odfrkli si: "Trochu daleko, ne?" a pustili nás. Jiní jen mávali a ani nezastavovali normální auta, jen ošklivé busíky. Jeli jsme totiž podél hranice s Guatemalou až k Chetumalu - hranici s Belize. Tady jsme se napojili na trasu, kterou jsem už znala, a kterou jsme opustili v San Cristobalu. Bacalar už nebyl daleko. Jeli jsme podél dlouhé laguny, projeli město a v posledních zbytcích světla zahlédli ceduli Eco Camping YaxChe. Zajeli jsme na kamenitou cestičku do lesa a vynořili se na zabláceném travnatém parkovišťátku před řádkou stanů. Kupodivu jsme našli místní pani vedoucí obklopenou dětmi s dětmi a ta nám potvrdila, že tu naši rezervaci má. Zavedla nás do kabiny, které vévodila síť nad postelí. Pochopili jsme, že tady budou komáři. Pěkné, o kus dál šplouchala hladina laguny sedmi odstínů modré, na které si musíme počkat do rána. Přemluvili jsme paní, aby nám dala něco k večeři. Na placky naplácala zelí, salát, cibuli, rajče a avokádo. Ničím nešetřila, asi ji mrzelo, že nic lepšího nemá. Po večeři jsme popadli ručníky, posvítili si na průzračnou hladinu baterkou a spokojeně obsadili molo s dřevěným slunečníkem s palmovými listy. Voda byla báječná. Nikam daleko jsme se nepouštěli, z temných vod má člověk přeci jen respekt, hlavně když neví, jaká havěť se skrývá v křoví. Večer jsme proseděli na molu, dívali se na oblohu posetou hvězdami a bylo nám tak dobře. Nepčestávali jsme žasnout jak nádherné místo jsme objevili, jak to asi bude krásné, až se ráno probudíme a uvidíme, co skrývá tma, jaké by to bylo zažít tu západ slunce, a hlavně jsme mysleli na absurditu roční doby a počasí v Čechách. Do devíti jsme seděli na molu, já psala tento zápisek na notebooku a nechali se ovívat vlahým vánkem.