úterý 25. února 2014

Tipy a speciality

Klima
Kdy je nejlepší doba pro návštěvu Kostariky? V zimě je období sucha, takže neprší, ale země je vyprahlá, suchá a prašná (až na deštné pralesy). Jaro je ještě suché, krajina trpí premenstruačním syndromem, začíná být vlhko ve vzduchu a všechno nedočkavě očekává první déšť. V červnu začíná pršet a leje vydatně až do října.

Ubytování
Ve sprchách většinou teče jenom studená voda, ale nevadí to, je teplo. Ohřívače jsou až přímo v hlavici sprchy, občas nefungují, občas z nich trčí dráty... Pura vida
Nikdy jsme nepotřebovali rezervaci hostelů dopředu, na místě se našlo slušné místo i o víkendu na pláži.

Orientace a doprava
ZOBRAZIT MAPU
Adresy neexistují, nebo se zavádějí. Orientuje se podle významných orientačních bodů jako kostel, obchod Subaru atd. a pak počet domů, vzdálenost nebo prostě první červený dům napravo od...
I cedule s názvem města či vesnice budete hledat marně. Názvy chybí i na zastávkách. Kam jste dojeli poznáte podle četnosti výskytu místního názvu, který hledáte, v názvech obchodů, bank, benzinových pump atd.
Autobusy se dostanete skoro všude
Lze stopovat.
Půjčení auta viz. blog Toma a Luci

Místní zvyky
Kostaričané si říkají "Ticos".
Místo gracias lze říci "pura vida" (čistý život, zkrátka pohoda), odpovědět na to lze velmi neformélně "tuanýs".
Dalším oblíbeným hovorovým obratem je a cáscara (na šlupky)

Jídlo
Soda je malá restaurace, občerstvení, nebo kavárna.
Z kohoutků většinou teče pitná voda, ale je lepší se zeptat.
Typické jídlo je založeno na rýži nebo banánech. "Pinto de gallo" je rýže s černými fazolemi. Nejlepší a zároveň klasický oběd/večeře je "casado" - ekonomické a pestré jídlo, které se nepřejí. Skládá se z rýže, fazolí (zvlášť nebo dohromady jako pinto de gallo), masa (vepřové, kuřecí, nebo rybí), salátu, smaženého banánu, někdy zeleniny, tortily nebo sýru. Obvyklá cena je okolo 3000 colones (2500-4000) tj. 100-160 Kč). Casado mají na každém jídelním lístku a dobře slouží pro porovnání cen restaurací mezi sebou.
Ovoce není jen svačina. Vyzkoušejte jak chutná ovoce, které známe z dovozu (mango, melouny, avokádo, papája atd.). Osvěžující jsou ovocné nápoje "agua de tamarindo, ..."
Lze trochu smlouvat.

pondělí 24. února 2014

San Jose - Washington - Frankfurt - Praha

Probudili jsme se čilým ruchem v domě. Krystýna s Diegem dorazili na snídani. Diego hrál na kytaru, Marco na klavír a celá rodina chystala snídani, nebo si pobrukovala písničky. Moc příjemná rodinná atmosféra. Prostřeno bylo v patiu, pochopili jsme, proč rodiče potřebují větší dům, i když už se 3 děti ze šesti odstěhovali a Davida svatba čeká koncem roku. Vyprávěli jsme, co jsme zažili, byli jsme podrobeni kontrolním otázkám, na které jsme naštěstí povětšinou mohli odpovědět: "Ano, i zde jsme byli a všechno viděl, dokonce jsme byli i tam a až taam..." Rodiče vyprávěli, jaká byla svatba dojemná, protože nevěsta odjíždí žít do Německa. Žádné speciální tradice jsme se ale nedozvěděli, nic co bychom tady neměli, naopak, spíš naše zvyky pro ně byly zajímavé. Na rozloučenou jsme dostali obrázek úplňku na Bocas del Toro, který otec namaloval 2012. Nádherná vzpomínka na valentýnský úplněk na Bocas.

Po snídani nás čekal napínavý úkol balení. Dobrých 30 minut jsme skládali, rovnali a tlačili, aby se všechno vešlo, ale podařilo se. Pečlivě jsme ukryli kakaový bob, ale stejně byl na rentgenech vidět, jak jsem se později v Praze přesvědčila. Asi v USA stačilo, že jsem zaškrtla, že žádná semena nepřevážím, nebo si mysleli, že je to rugbyový míček... Deset minut před odjezdem bylo rezervováno pro dojemné loučení a focení. Laura a David se fotili v pyžamu, ale to je jedno, jsme rodina. Stále se nás ptali, kdy je zase navštívíme a my jich, kdy navštíví oni nás... Bylo to náročné, srdečné, moc milé loučení. Měsíc utekl jako voda. Jsme odpočatí, máme nový pohled na naše doma, je čas...

Zaplatili jsme 29 dolarů daň za opuštění Kostariky, která obsahovala příspěvek úřadům, letišti i příspěvek 1 dolar na zlepšování kostarických letišť. Vystáli jsme nekonečné fronty u odbavení a rentgenu, spravili jsme si chuť v krámku se suvenýry, kde měli ochutnávky čokolády a kávy. Ten trouba u odbavení nám nedal ani na jeden let sedadla vedle sebe. Neměli jsme sílu to zkontrolovat včas, ale nebyli jsme jediní. Na mém místě už seděly dvě holčičky a jejich tatínek na mě čekal, aby mě posadil jinam, jenže na místě, kde seděla holčička původně už seděl někdo další... Musela jsem počkat, které místo zůstane prázdné, protože nebylo možné vystopovat, kam až tato škatulata hýbejte vedou. Nakonec se ale pán vedle Lu slitoval a ještě se se mnou vyměnil. Celou cestu jsem probírala fotky, mazala, řadila dohromady fotky ze dvou foťáků a vybírala do prezentace. Pět hodin prvního letu uteklo jako voda.

Ve Washingtonu nás nechali vzít batohy, poponést je 20 metrů a zase je položit na pás. To jako vážně? No alespoň víme, že do USA batoh dorazil. 90 minut na přestup bylo tak akorát, rovnou jsme si stoupli do fronty odbavující naší skupinu. Byl večer. Čekalo nás 8 hodin dalšího letu - spacího letu. Jak jsme se vzdalovali v oblacích, zdálo se nám to všechno neuvěřitelné, daleko, nebyl to jenom sen?
Let přes Atlantik jsem prospala. Přestup ve Frankfurtu byl rychlý, když jsme přišli na gate, už naše skupina nastupovala. Promazala jsem pár fotek a už jsme přistávali v Praze. Zdrželi jsme se v letadle posíláním sms o šťastném návratu, takže naše batohy byly skoro poslední k vyzvednutí a bylo to poprvé, co mě kdy zastavil celník těsně před východem do příletové haly. Museli jsme zavazadla strčit do rentgenu, kde byl ten kakaový bob krásně vidět. Ale bez problému nás pustil. Čekala na nás máma, zvědavá na novinky, dojmy a suvenýry. Na konec února je tady dost teplo. Celou dobu jsme kecali, když jsme se chlubili, jak doma máme -10°C. Tady zatím + 10°C!

Myslela jsem si, že časový posun (7h) zvládnu dobře, když jsem se vyspala v letadle a půjdu jakoby dřív spát, ale nemohli jsme usnout. Už dlouho nám nezazvonil budíček do tak tvrdého spánku, měli jsme teprve půlnoc a museli jsme vstát do práce. Celý týden trvalo, než jsme se trochu srovnali. Nebo to bylo jarní únavou a návalem pracovních povinností?

sobota 22. února 2014

Orosi

Žádný spěch, je to za námi, tedy skoro za námi. Pomalu si balíme saky, paky v hostelu v San Jose. Jdeme se projít na Plaza de la Democracía za denního světla s batohy, autobusy do Cartaga jezdí od Muzea, čili hned vedle náměstí. Pod náměstím objevujeme trh a utrácíme poslední peníze za suvenýry, které jsme nekoupili doteď. Třeba tradiční dřevěný vykládaný "kávovar" s tukanem. Jsme domluvení s Marcem, že v 11 sedneme na bus, abychom do dvanácti byli v Cartagu a mohli jet společně poobědvat. Pozval nás na poslední výlet do Orosí.

Kousek za Cartagem je Paraíso (v překladu ráj, ale nechápeme proč) a Orosí - údolí pod parkem Tapantí. Nejdříve se zastavujeme na Miradoru - vyhlídce, která nám připomíná Petřín. Kopec je dobře upraven a vybaven místy pro venkovní grilování a piknik, čehož místní hojně využívají. Máme výhled na přehradu Lago de Cachí na řece Reventazon, na které se také dá raftovat. Orosí je vesnice obklopená horami s dochovalým koloniálním kostelíčkem. Koloniální kostely mi zde dost chyběly, tak alespoň jeden na závěr, včetně muzea. Dáváme si poslední casado k obědu na náměstí, tedy pardon, u fotbalového hřiště před kostelem, centrem dění je tady fotbal, takže se nezřídka stane, že z náměstí je fotbalové hřiště. Vychutnáváme si kafe a plánujeme výměnný obchod - točené pivo za frijole a plátany. Nakonec zkouším tradiční šťavnatý zákusek "tres leches" (tři mléka).

Marco nás bere okružní jízdou kolem přehrady, které tady říkají jezero. Na hráz se nesmí, ale hned pod hrází je most. Na můj vkus dost chatrný, docela jsem se bála, když po něm projížděl autobus a chvěl se mi pod nohama. Propast je to pěkná.

Marco měl v plánu ještě navštívit ruiny starého kostela, ale přijeli jsme deset minut po zavíračce a hlídače jsme nepřekecali. Nevadí. Další vyhlídkový kopec už měl také zavřeno, projeli jsme Paraíso a ještě před západem slunce se jeli podívat na ruiny katedrály v Cartagu. Dozvěděli jsme se, že při opuštění Kostariky je povinnost zaplatit 29 dolarů daň, takže si musíme ještě naposledy vybrat. Našli jsme napotřetí bankomat, který měl dolary, Lu namačkal pin, ve stroji to zachrčelo, začal počítat bankovky, vyzval nás k odebrání hotovosti, ale kaslík se neotevřel. Marco zavolal správci, aby zjistil, jak budeme postupovat v případě, že to banka strhne, ale víc se dělat nedá. Nakonec jsem vybrala já, protože ta karta nějak nefungovala. Tak přece se nakonec objevil nějaký problém. Už ta celá cesta byla moc idilická, že se nám nic zlého nestalo. Za vybrané peníze jsme nakoupili kafe pražené do tmava, kafe středně pražené, kafe mleté a kafe nemleté.

Nechali jsme si batohy doma, převlékli se, dopili zbytky slivovice, zavolali taxika a vyrazili do baru. Celá rodina byla dnes na svatbě, takže se k nám později nekteří připojili. Poznali jsme Markovu sestru Kristýnu s Diegem, a dokonce i Lauřina nového přítele, kterého všichni viděli poprvé a David ještě vůbec, protože nedorazil na pivo. Neobešlo se to bez tance, takže jsem si nakonec i zatančila merenge.

pátek 21. února 2014

Rio Pacuare - San Jose

Konecne si muzeme trochu prispat a nevstavame jako silenci. V 7,30 jsme nasnidani a cekame v lobby na vyzvednuti spolecnosti Exploradores. www.exploradoresoutdoors.com V 7,40 posilam sms Viktorovi, jestli by se mohl ujistit, ze jsou na ceste pro nas. Odpovida ze ano, ze brzy dorazi. V 8,00 vola Viktor, ze na ceste je nehoda, tak se zpozdili. Doufame, ze to dopadne. V 8,10 jsme zahledli mikrobus Exploradores bloudit po ulicich okolo hostelu, ktery ma ceduli sundanou v oprave na dvore. Zamavali jsme na nej a posadili se ke Kanadanovi a Americanum. Zahajili jsme seznamovani a za kratko uz to mezi nimi bzucelo jako v ulu. V zakladne v Siquieres jsme se pripojili k ostatnim klientum vyrazejicim na reku jako my, nebo do Tortuguera (ovsem za dvoj, nebo trojnasobne penize, nez za ktere jsme to zvladli my). Dostali jsme vydatnou snidani, nechali vsechny veci v zamykaci plechove skrini a jen s flaskou vody nas nastrkali do mikrobusu. Po ceste nam neunavny recnik s velmi silnymi hlasivkami vysvetlil, jak se chovat na raftu, a ktere povely musime uposlechnout. Vse vysvetlil dostatecne nazorne, aby to pochopili vsichni Americani. Na karibske strane jsme tolika gringum odvykli. Nakonec nas rozdelil do posadek. V nasi skupine bude 8 raftu po 4-6 lidech. Jsme s Kanadanem a stariky z Kalifornie. Kdyz jsme rano nasedli do busiku, nemochteli jsme verit, ze tenhle pan pojede na rafty. Vsechna cest! Dostal do posadky dva silny chlapy a kapitana s praxi zachranare.

Helmy, vesty, kratka praxe a jedem! Reka Rio Pacuare je jedna z nejlepsich v Kostarice. Vyhoda je, ze je krasne cista, zadni krokodyli, ale hlavne je tepla. Obtiznost ma byt 3-4, misty 5, ale je malo vody, takze na pohodu. Pacuare tece pralesem rezervaci indianu Cabecar. Hory okolo tvori dva kanony, ve spodnim bylo zamysleno postavit hraz a vybudovat prehradu, ale zemetreseni prerusilo stavebni prace a ochranci prirody zastavili plany pokracovat. Byla by skoda prijit o tak paradni reku na raftovani. Jeli jsme asi 5 hodin vcetne pauzy na obed. Paradni zazitek. Sjezd nebyl tezky, ani Upper Vacas a Lower Vacas, v hlubsich castech jsme se koupali, s raftem jsme zajizdeli pod vodopady, abychom se osvezili. Dosli mi, ze nejlepsi zazitky mam vzdy spojene s koupanim na vyjimecnem miste, pro ktere jsem musela neco udelat. At uz to bylo Semuc Champei v Guatemale, hydrospeed v Mexiku, nebo lom Amerika u nas, Cerro Chatto, Tabacon, nebo Doubravka na Vysocine... Voda ma tolik uzasnych podob, obzvlaste v horach. Ma silu, poradi si i s obrimi lavovymi kameny, ktere vypadaji jako beton nality do obrovskeho igelitoveho sacku.
zdroj: taramariacostarica.blogspot.cz
K obedu jsme meli burito udelej si sam, jako v Subwayi. Amici nevideli jeste frijole a bali se, ze je to mlete maso. Nejedli je. Kdo vedel, nebal se si jit pridat tortilu s frijolemi, kdyz uz nebyla jina zelenina. Nacpali jsme se dobre, na prvnich par perejich jsme trochu litovali, ale nakonec si to sedlo. Spodni kanon Altas Montanas, kde mela byt prehrada, ze ktere tady zbyl zelezny mustek a par zebriku a tunelu, byl proste nadherny, dechberouci. Skoro jako v Odyseovi ty skaly, ktere se zaviraly a drtily lode proplouvajici Bosporem.
zdroj: valehistory.wordpress.com
Kanadan celou cestu natacel na kameru na helme, domluvili jsme si s nim, ze nam posle zaznam, protoze vlastni fotaky jsme nebrali. Po prijezdu na zakladnu jsme se prevlekli do sucheho a mikrobusy nas rozvezli kam si kdo rekl. Vybrali jsme si San Jose, hostel Costarica Backpackers. Paradni misto za 12 dolaru za osobu v nocleharne. Uvarili jsme zbylou ryzi, prolomili se do kokosu, ktery uz par dni taham v batohu a cekam, az prijde jeho cas. Vecer jsme se sli projit na Plaza de la Democracia. Pekne misto, kde se mladez schazi, aby se posadila na schodech, ktere formuji jeden roh namesti, ktere je netradicne ve svazitem terenu. Schody jsou hledistem na podium dole, v rohu zaoblene, uprostred namesti jsou stromy a vytvari tak spoustu zakouti pro kazdeho. U namesti je Narodni muzeum v budove stare pevnosti nebo citadely. Hned za nim nas prekvapilo houkani a koleje krizujici silnici. Necekali jsme, ze by po techto pokroucenych kolejich mohl prijet vlak. Je to spoj do Kartaga, ale bohuzel o vikendech nejezdi.

čtvrtek 20. února 2014

Tortuguero - Caliari - Guápiles

Žádná změna, vstáváme před východem slunce, máme poslední šanci spatřit východ slunce z moře. Toužili jsme spatřit západ do Pacifiku a východ z Karibiku, ale byly mraky.

V 6,00 odcházíme s průvodcem na výlet kánoí po kanálech, díky nim se Tortuguero přezdívá Amazonka Kostariky. Průvodce je ale popleta, tak dlouho se vykecával, až mu strážci parku řekli, že v malých kanálech - řekách ústících do velkého kanálu už je moc lodí a máme počkat do 8,30. Snažil se čas nějak vynahradit, vyplnit, ale všechno co říkal, už jsme slyšeli. Nakonec nás propustil a zašli jsme si na snídani a kafe, docela zklamaní, že jsme vstávali zbytečně, a že průvodce nezvládá. Včera, když jsme si kupovali tuto výpravu se najednou začal strašně potit. Dozvěděli jsme se, že včera dostal zimnici a nemohl jít se skupinou na večerní procházku. Když jsme se zase sešli, přitáhl vratkou kánoi pro všech 5 lidí v naší skupině. Překonali jsme první nedůvěřivé okamžiky a bylo to dobré. Příjemná změna - loď bez motoru, mohli jsme zajet blíže ke břehům než větší lodě. Průvodce byl velmi zapálený uličník, vysvětloval nám všechno, co viděl. Byli bychom ho ocenili stejně jako Erika na Fortuně, ale bohužel, jsme tentokrát byli poněkud rezervovaní. Už jsme unavení. Viděli jsme ptáky a dva kajmany, kteří leželi zamotaní do plovoucích rostlin, což byl cíl výpravy.

Odpoledne nas jeste vzal na prochazku parkem. Doporucuji se holiny, tak jsme si je pujcili, ale bylo sucho. Strazci parku jen neradi vidi lidi v sandalech v lese, v pohorkach bychom to zvladli. Kdyz jsme dosli na plaz, uz se nam pekne smazily nohy v te cerne gume. Pruvodce ma prales v krvi, porad do neceho stoural, trhal listy a ukazoval, jak si s nimi jako deti hrali. Na plazi nam nazorne ukazoval, jak zelvy kladou vajicka, jak je mozne je pri tom pozorovat, bohuzel sezona zacina nejdriv za dva tydny. Nakonec si v jednom hostelu vypujcil krunyr a nasadil si ho na zada, aby nazorne ukazal, jak je tezky a velky. Byli jsme docela radi, kdyz nas nechal svemu osudu a mohli se prezout do sandalu. Toto misto si spise uzivame diky jeho genius loci. Uzka dlouha kosa zeme mezi kanalem a morem, kde ziji lide v domcich jako u nas v chatove osade.

Pocitame posledni penize, aby nam vyslo na cestu k bance. Nastesti lod do La Pavony stoji 1600 colonu tj. 3 dolary. Docela nepomer k ceste sem za 35 dolaru. A pak autobusem za 1100 kolonu do Caliari. Mame posledni penize, protoze jsme chteli zitrejsi rafty platit kartou, ale terminal tady maji akorat u Vietmancu v obchode. Tam se da i vybrat, ale preferujeme banku. Viktor z jedine agentury, ktera umi zaridit rafty z Tortuguera, chtel vsechno zaplatit hned hotove. Dali jsme mu polovinu a domluvili se s nim, ze zitra jede do Cariari, ze pojedeme spolecne a dovede nas k bance, kde si vybereme a doplatime mu zbytek. Tezko se nam verilo chlapikovi v chatrci, ze s nasimi 100 dolary proste nevezme roha, ale nechceme tady mit povest jako neduverivi Americani. Byli jsme nesvi, kdyz uz bylo 14,30 a Viktor porad nikde. Nalodili jsme se, dorazil tesne pred odjezdem lode.

Cesta do La Pavony byla mnohem zajimavejsi, nez cesta z Moinu. Jeli jsme po rece, ktera meandrovala jak tepelna izolace na stavebnim vykrese. Je malo vody. Na naplavenych plazich v zakrutech reky byly stopy krokodylu, ale zadneho jsme nevideli. Cesta trvala asi 1,5 hodiny. V pristavisti jsme meli sednout na bus, ale Viktor rekl, ze pojedeme autem s jeho kamaradem. Budeme tam rychleji, vezmou nas az do hostelu v Guapiles a cena bude stejna jako za autobusy, 5000 colonu za oba. Viktorovo auto melo problem s vodou v chladici, nechal ho v Caliari v autoservisu. Zastavili nam u banky, ktera nedava dolary, tak jsem jim to nechala trochu sezrat a museli prijmout doplatek raftu v colonech. Viktor si skocil do papirnictvi koupit pokladni blocek a pod sirym nebem vypsal paragon. Ujistil nas, ze rafty jsou zarizene. Jistotu jsem nabyla, az kdyz mu volali, jestli uz jsme doplatili a jsme v hostelu, ktery vcera uvedl jako misto vyzvednuti. Nakonec to byla prijemna eskorta i se zarizenim hostelu Wilson v Guapiles za 22 dolaru za pokoj s koupelnou, teplou vodou, televizi a klimatizaci.