Cena kakaa roste, naše kakaovníky také

Na internetu vyskakují zprávy, že ceny kakaa rostou. Neurodilo se z důvodu nepřízně počasí na Pobřeží slonoviny a v Ghaně. Za poslední dva roky vzrostla cena o 40 %. Kakao prý plodí po třech letech, tak ještě dva a půl musíme vydržet, než se budeme těšit z vlastních bobíků.
Z našich 32 semínek vyrostlo 9 šampionů. Některé klíčky pozdním zasazením do hlíny zaschly, některá semena zplesnivěla. Několika sazeničkám se nedařilo, byly slabé a nerostly.

14 dní po položení klíčku na hlínu se semeno na kořínku zvedlo a lístečky se začaly drát ven na světlo.

Po třech týdnech pozorujeme markantní rozdíly ve vývoji. Některá semena mají tak zaschlou slupku, že ji opatrně odloupávám, aby lístky mohly ven.

Měsíc je rostlinkám a nafukují listy jako čerstvě vylíhnutí motýli křídla. Poté co list vyroste a začne probíhat fotosyntéza, krásně svěže zezelená a ztvrdne, jako by byl plastový.

Měsíc a půl, naše děti nám dělají radost.

9 měsíců. Čtyři nejlepší jsme přesadili do 60l květináče. Mezi kořenovými baly jsou igelitové přepážky, aby se rostliny navzájem nedusily. Zemní substrát: pokojové tropické rostliny, rašelina. Po pokusu a přesazení jednoho do české hlíny do skleníku nedoporučujeme pokus opakovat. Zaschla špička, listy zhnědly, rostlina živoří. Ostatním rostlinám také občas hnědnou listy. Nedaří se nám vypozorovat souvislost se zaléváním (přílišným/nedostačujícím). Zdá se to lepší poté, co jsem začala hnědnoucí okraje nebo celé listy odstřihávat. Stromky mají 30 až 50 cm.

Pěstování kakaa

Jako suvenýr jsme si nepřivezli žádné barevné tkané a vyšívané májské oblečení. Soustředili jsme se na kávu a čokoládu. Propašovali jsme kakaový bob! Rozhodli jsme se, že si odepřeme dobrotu, a zkusíme semínka zasadit. Týden jsme kolem bobu na kuchyňské lince chodili a říkali si, že se na to pěstování musíme pořádně připravit a zjistit, jak se to dělá, abychom neudělali chybu. Jedno ze dvou semínek, která jsme přivezli zvlášť z Yorkínu v igelitovém sáčku, už vyklíčilo. "Jak to probíhá v přírodě? Není sladký obal semínka lákavý pro zvířata, která pak kousnou do hořkého, naruší semínko, ale dál ho nesní?", uvažovala jsem. Narušili jsme i druhé semínko a dali je do květináče s rašelinou. Nezahrabávat moc hluboko, semínko se zvedne na kořínku.

Vygooglila jsem pár stánek, kde se se svými pěstitelskými pokusy podělilo několik Američanů. Vyplývá z nich, že semínka nesmí nikdy vyschnout, musí být ve vlhku a v teple. S obavou jsem se ohlédla na hnědnoucí vysychající bob na lince. Je třeba jednat a rozkrojit ho co nejdříve. Připravila jsem velký keramický talíř, který bude držet teplo z topení a dva plstěné hadry, které budou držet vlhko. Lubomír se chopil nože, já foťáku a dali jsme se do řezání bobu vejpůl. "Ty, Bobe, neřež moc do hloubky, ať nepoškodíš semínka!" "Jasně, Bobku, neboj, dám si bacha." Podařilo se! Semínka jsme vydloubali raději rukama, aby se lžící nepoškodily.

Nakonec jsme měli před sebou různá stádia semínek. Některá v dolní části už měla bílou postýlku vyschlou a pomalu klíčila, jiná již byla jen hnědá a kořínek měl i centimetr a půl, u těch jsme dávali pozor, aby se nerozpadla, protože se dělí jako mozek. Ty úplně spodní ani nešly vyndat. Semínka jsem po skupinkách rozmístila na talíř, namočila druhý hadr a zakryla je. Talíř jsem dala na topení.

První nešvar: hadry na topení rychle vysychají. Namočila jsem rohy hadru do hrnečku s vodou. Druhý nešvar: noci jsou chladné, ráno je hadr studený. Začala jsem ráno kropit teplou vodou. Celkové vylepšení systému: Přikryla jsem talíř igelitem, nikdy již nevyschl. A občas jsem semínka zahřívala polštářkem se zrním, které se ohřívá v mikrovlnce. Se semínky v hlíně není žádná potíž, rostou obě. Nejprve to vypadalo, že je na nich bílá plíseň, ale dostaly se z toho. Brzy (asi po pěti dnech) se postavily na vlastní kořen a asi po sedmi napřímili semínko nad sebe. Do květináče jim přibyla další dvě nejnadějnější semínka z talíře. Některá semínka na talíři začala ošklivě zeleně plesnivět. Ostatní musím co nejdříve přesadit do hlíny.

Je třeba sehnat rašelinu a hluboké květináčky, aby se kořínek moc brzy nezkřivil o dno. Trik z kávové plantáže: sázeli tam kávovníky po dvou, aby spolu museli soupeřit. Byly tak rychlejší a silnější, nebo prostě jeden vyhrál.

Tipy a speciality

Klima
Kdy je nejlepší doba pro návštěvu Kostariky? V zimě je období sucha, takže neprší, ale země je vyprahlá, suchá a prašná (až na deštné pralesy). Jaro je ještě suché, krajina trpí premenstruačním syndromem, začíná být vlhko ve vzduchu a všechno nedočkavě očekává první déšť. V červnu začíná pršet a leje vydatně až do října.

Ubytování
Ve sprchách většinou teče jenom studená voda, ale nevadí to, je teplo. Ohřívače jsou až přímo v hlavici sprchy, občas nefungují, občas z nich trčí dráty... Pura vida
Nikdy jsme nepotřebovali rezervaci hostelů dopředu, na místě se našlo slušné místo i o víkendu na pláži.

Orientace a doprava
ZOBRAZIT MAPU
Adresy neexistují, nebo se zavádějí. Orientuje se podle významných orientačních bodů jako kostel, obchod Subaru atd. a pak počet domů, vzdálenost nebo prostě první červený dům napravo od...
I cedule s názvem města či vesnice budete hledat marně. Názvy chybí i na zastávkách. Kam jste dojeli poznáte podle četnosti výskytu místního názvu, který hledáte, v názvech obchodů, bank, benzinových pump atd.
Autobusy se dostanete skoro všude
Lze stopovat.
Půjčení auta viz. blog Toma a Luci

Místní zvyky
Kostaričané si říkají "Ticos".
Místo gracias lze říci "pura vida" (čistý život, zkrátka pohoda), odpovědět na to lze velmi neformélně "tuanýs".
Dalším oblíbeným hovorovým obratem je a cáscara (na šlupky)

Jídlo
Soda je malá restaurace, občerstvení, nebo kavárna.
Z kohoutků většinou teče pitná voda, ale je lepší se zeptat.
Typické jídlo je založeno na rýži nebo banánech. "Pinto de gallo" je rýže s černými fazolemi. Nejlepší a zároveň klasický oběd/večeře je "casado" - ekonomické a pestré jídlo, které se nepřejí. Skládá se z rýže, fazolí (zvlášť nebo dohromady jako pinto de gallo), masa (vepřové, kuřecí, nebo rybí), salátu, smaženého banánu, někdy zeleniny, tortily nebo sýru. Obvyklá cena je okolo 3000 colones (2500-4000) tj. 100-160 Kč). Casado mají na každém jídelním lístku a dobře slouží pro porovnání cen restaurací mezi sebou.
Ovoce není jen svačina. Vyzkoušejte jak chutná ovoce, které známe z dovozu (mango, melouny, avokádo, papája atd.). Osvěžující jsou ovocné nápoje "agua de tamarindo, ..."
Lze trochu smlouvat.

San Jose - Washington - Frankfurt - Praha

Probudili jsme se čilým ruchem v domě. Krystýna s Diegem dorazili na snídani. Diego hrál na kytaru, Marco na klavír a celá rodina chystala snídani, nebo si pobrukovala písničky. Moc příjemná rodinná atmosféra. Prostřeno bylo v patiu, pochopili jsme, proč rodiče potřebují větší dům, i když už se 3 děti ze šesti odstěhovali a Davida svatba čeká koncem roku. Vyprávěli jsme, co jsme zažili, byli jsme podrobeni kontrolním otázkám, na které jsme naštěstí povětšinou mohli odpovědět: "Ano, i zde jsme byli a všechno viděl, dokonce jsme byli i tam a až taam..." Rodiče vyprávěli, jaká byla svatba dojemná, protože nevěsta odjíždí žít do Německa. Žádné speciální tradice jsme se ale nedozvěděli, nic co bychom tady neměli, naopak, spíš naše zvyky pro ně byly zajímavé. Na rozloučenou jsme dostali obrázek úplňku na Bocas del Toro, který otec namaloval 2012. Nádherná vzpomínka na valentýnský úplněk na Bocas.

Po snídani nás čekal napínavý úkol balení. Dobrých 30 minut jsme skládali, rovnali a tlačili, aby se všechno vešlo, ale podařilo se. Pečlivě jsme ukryli kakaový bob, ale stejně byl na rentgenech vidět, jak jsem se později v Praze přesvědčila. Asi v USA stačilo, že jsem zaškrtla, že žádná semena nepřevážím, nebo si mysleli, že je to rugbyový míček... Deset minut před odjezdem bylo rezervováno pro dojemné loučení a focení. Laura a David se fotili v pyžamu, ale to je jedno, jsme rodina. Stále se nás ptali, kdy je zase navštívíme a my jich, kdy navštíví oni nás... Bylo to náročné, srdečné, moc milé loučení. Měsíc utekl jako voda. Jsme odpočatí, máme nový pohled na naše doma, je čas...

Zaplatili jsme 29 dolarů daň za opuštění Kostariky, která obsahovala příspěvek úřadům, letišti i příspěvek 1 dolar na zlepšování kostarických letišť. Vystáli jsme nekonečné fronty u odbavení a rentgenu, spravili jsme si chuť v krámku se suvenýry, kde měli ochutnávky čokolády a kávy. Ten trouba u odbavení nám nedal ani na jeden let sedadla vedle sebe. Neměli jsme sílu to zkontrolovat včas, ale nebyli jsme jediní. Na mém místě už seděly dvě holčičky a jejich tatínek na mě čekal, aby mě posadil jinam, jenže na místě, kde seděla holčička původně už seděl někdo další... Musela jsem počkat, které místo zůstane prázdné, protože nebylo možné vystopovat, kam až tato škatulata hýbejte vedou. Nakonec se ale pán vedle Lu slitoval a ještě se se mnou vyměnil. Celou cestu jsem probírala fotky, mazala, řadila dohromady fotky ze dvou foťáků a vybírala do prezentace. Pět hodin prvního letu uteklo jako voda.

Ve Washingtonu nás nechali vzít batohy, poponést je 20 metrů a zase je položit na pás. To jako vážně? No alespoň víme, že do USA batoh dorazil. 90 minut na přestup bylo tak akorát, rovnou jsme si stoupli do fronty odbavující naší skupinu. Byl večer. Čekalo nás 8 hodin dalšího letu - spacího letu. Jak jsme se vzdalovali v oblacích, zdálo se nám to všechno neuvěřitelné, daleko, nebyl to jenom sen?
Let přes Atlantik jsem prospala. Přestup ve Frankfurtu byl rychlý, když jsme přišli na gate, už naše skupina nastupovala. Promazala jsem pár fotek a už jsme přistávali v Praze. Zdrželi jsme se v letadle posíláním sms o šťastném návratu, takže naše batohy byly skoro poslední k vyzvednutí a bylo to poprvé, co mě kdy zastavil celník těsně před východem do příletové haly. Museli jsme zavazadla strčit do rentgenu, kde byl ten kakaový bob krásně vidět. Ale bez problému nás pustil. Čekala na nás máma, zvědavá na novinky, dojmy a suvenýry. Na konec února je tady dost teplo. Celou dobu jsme kecali, když jsme se chlubili, jak doma máme -10°C. Tady zatím + 10°C!

Myslela jsem si, že časový posun (7h) zvládnu dobře, když jsem se vyspala v letadle a půjdu jakoby dřív spát, ale nemohli jsme usnout. Už dlouho nám nezazvonil budíček do tak tvrdého spánku, měli jsme teprve půlnoc a museli jsme vstát do práce. Celý týden trvalo, než jsme se trochu srovnali. Nebo to bylo jarní únavou a návalem pracovních povinností?

Orosi

Žádný spěch, je to za námi, tedy skoro za námi. Pomalu si balíme saky, paky v hostelu v San Jose. Jdeme se projít na Plaza de la Democracía za denního světla s batohy, autobusy do Cartaga jezdí od Muzea, čili hned vedle náměstí. Pod náměstím objevujeme trh a utrácíme poslední peníze za suvenýry, které jsme nekoupili doteď. Třeba tradiční dřevěný vykládaný "kávovar" s tukanem. Jsme domluvení s Marcem, že v 11 sedneme na bus, abychom do dvanácti byli v Cartagu a mohli jet společně poobědvat. Pozval nás na poslední výlet do Orosí.

Kousek za Cartagem je Paraíso (v překladu ráj, ale nechápeme proč) a Orosí - údolí pod parkem Tapantí. Nejdříve se zastavujeme na Miradoru - vyhlídce, která nám připomíná Petřín. Kopec je dobře upraven a vybaven místy pro venkovní grilování a piknik, čehož místní hojně využívají. Máme výhled na přehradu Lago de Cachí na řece Reventazon, na které se také dá raftovat. Orosí je vesnice obklopená horami s dochovalým koloniálním kostelíčkem. Koloniální kostely mi zde dost chyběly, tak alespoň jeden na závěr, včetně muzea. Dáváme si poslední casado k obědu na náměstí, tedy pardon, u fotbalového hřiště před kostelem, centrem dění je tady fotbal, takže se nezřídka stane, že z náměstí je fotbalové hřiště. Vychutnáváme si kafe a plánujeme výměnný obchod - točené pivo za frijole a plátany. Nakonec zkouším tradiční šťavnatý zákusek "tres leches" (tři mléka).

Marco nás bere okružní jízdou kolem přehrady, které tady říkají jezero. Na hráz se nesmí, ale hned pod hrází je most. Na můj vkus dost chatrný, docela jsem se bála, když po něm projížděl autobus a chvěl se mi pod nohama. Propast je to pěkná.

Marco měl v plánu ještě navštívit ruiny starého kostela, ale přijeli jsme deset minut po zavíračce a hlídače jsme nepřekecali. Nevadí. Další vyhlídkový kopec už měl také zavřeno, projeli jsme Paraíso a ještě před západem slunce se jeli podívat na ruiny katedrály v Cartagu. Dozvěděli jsme se, že při opuštění Kostariky je povinnost zaplatit 29 dolarů daň, takže si musíme ještě naposledy vybrat. Našli jsme napotřetí bankomat, který měl dolary, Lu namačkal pin, ve stroji to zachrčelo, začal počítat bankovky, vyzval nás k odebrání hotovosti, ale kaslík se neotevřel. Marco zavolal správci, aby zjistil, jak budeme postupovat v případě, že to banka strhne, ale víc se dělat nedá. Nakonec jsem vybrala já, protože ta karta nějak nefungovala. Tak přece se nakonec objevil nějaký problém. Už ta celá cesta byla moc idilická, že se nám nic zlého nestalo. Za vybrané peníze jsme nakoupili kafe pražené do tmava, kafe středně pražené, kafe mleté a kafe nemleté.

Nechali jsme si batohy doma, převlékli se, dopili zbytky slivovice, zavolali taxika a vyrazili do baru. Celá rodina byla dnes na svatbě, takže se k nám později nekteří připojili. Poznali jsme Markovu sestru Kristýnu s Diegem, a dokonce i Lauřina nového přítele, kterého všichni viděli poprvé a David ještě vůbec, protože nedorazil na pivo. Neobešlo se to bez tance, takže jsem si nakonec i zatančila merenge.

Rio Pacuare - San Jose

Konecne si muzeme trochu prispat a nevstavame jako silenci. V 7,30 jsme nasnidani a cekame v lobby na vyzvednuti spolecnosti Exploradores. www.exploradoresoutdoors.com V 7,40 posilam sms Viktorovi, jestli by se mohl ujistit, ze jsou na ceste pro nas. Odpovida ze ano, ze brzy dorazi. V 8,00 vola Viktor, ze na ceste je nehoda, tak se zpozdili. Doufame, ze to dopadne. V 8,10 jsme zahledli mikrobus Exploradores bloudit po ulicich okolo hostelu, ktery ma ceduli sundanou v oprave na dvore. Zamavali jsme na nej a posadili se ke Kanadanovi a Americanum. Zahajili jsme seznamovani a za kratko uz to mezi nimi bzucelo jako v ulu. V zakladne v Siquieres jsme se pripojili k ostatnim klientum vyrazejicim na reku jako my, nebo do Tortuguera (ovsem za dvoj, nebo trojnasobne penize, nez za ktere jsme to zvladli my). Dostali jsme vydatnou snidani, nechali vsechny veci v zamykaci plechove skrini a jen s flaskou vody nas nastrkali do mikrobusu. Po ceste nam neunavny recnik s velmi silnymi hlasivkami vysvetlil, jak se chovat na raftu, a ktere povely musime uposlechnout. Vse vysvetlil dostatecne nazorne, aby to pochopili vsichni Americani. Na karibske strane jsme tolika gringum odvykli. Nakonec nas rozdelil do posadek. V nasi skupine bude 8 raftu po 4-6 lidech. Jsme s Kanadanem a stariky z Kalifornie. Kdyz jsme rano nasedli do busiku, nemochteli jsme verit, ze tenhle pan pojede na rafty. Vsechna cest! Dostal do posadky dva silny chlapy a kapitana s praxi zachranare.

Helmy, vesty, kratka praxe a jedem! Reka Rio Pacuare je jedna z nejlepsich v Kostarice. Vyhoda je, ze je krasne cista, zadni krokodyli, ale hlavne je tepla. Obtiznost ma byt 3-4, misty 5, ale je malo vody, takze na pohodu. Pacuare tece pralesem rezervaci indianu Cabecar. Hory okolo tvori dva kanony, ve spodnim bylo zamysleno postavit hraz a vybudovat prehradu, ale zemetreseni prerusilo stavebni prace a ochranci prirody zastavili plany pokracovat. Byla by skoda prijit o tak paradni reku na raftovani. Jeli jsme asi 5 hodin vcetne pauzy na obed. Paradni zazitek. Sjezd nebyl tezky, ani Upper Vacas a Lower Vacas, v hlubsich castech jsme se koupali, s raftem jsme zajizdeli pod vodopady, abychom se osvezili. Dosli mi, ze nejlepsi zazitky mam vzdy spojene s koupanim na vyjimecnem miste, pro ktere jsem musela neco udelat. At uz to bylo Semuc Champei v Guatemale, hydrospeed v Mexiku, nebo lom Amerika u nas, Cerro Chatto, Tabacon, nebo Doubravka na Vysocine... Voda ma tolik uzasnych podob, obzvlaste v horach. Ma silu, poradi si i s obrimi lavovymi kameny, ktere vypadaji jako beton nality do obrovskeho igelitoveho sacku.
zdroj: taramariacostarica.blogspot.cz
K obedu jsme meli burito udelej si sam, jako v Subwayi. Amici nevideli jeste frijole a bali se, ze je to mlete maso. Nejedli je. Kdo vedel, nebal se si jit pridat tortilu s frijolemi, kdyz uz nebyla jina zelenina. Nacpali jsme se dobre, na prvnich par perejich jsme trochu litovali, ale nakonec si to sedlo. Spodni kanon Altas Montanas, kde mela byt prehrada, ze ktere tady zbyl zelezny mustek a par zebriku a tunelu, byl proste nadherny, dechberouci. Skoro jako v Odyseovi ty skaly, ktere se zaviraly a drtily lode proplouvajici Bosporem.
zdroj: valehistory.wordpress.com
Kanadan celou cestu natacel na kameru na helme, domluvili jsme si s nim, ze nam posle zaznam, protoze vlastni fotaky jsme nebrali. Po prijezdu na zakladnu jsme se prevlekli do sucheho a mikrobusy nas rozvezli kam si kdo rekl. Vybrali jsme si San Jose, hostel Costarica Backpackers. Paradni misto za 12 dolaru za osobu v nocleharne. Uvarili jsme zbylou ryzi, prolomili se do kokosu, ktery uz par dni taham v batohu a cekam, az prijde jeho cas. Vecer jsme se sli projit na Plaza de la Democracia. Pekne misto, kde se mladez schazi, aby se posadila na schodech, ktere formuji jeden roh namesti, ktere je netradicne ve svazitem terenu. Schody jsou hledistem na podium dole, v rohu zaoblene, uprostred namesti jsou stromy a vytvari tak spoustu zakouti pro kazdeho. U namesti je Narodni muzeum v budove stare pevnosti nebo citadely. Hned za nim nas prekvapilo houkani a koleje krizujici silnici. Necekali jsme, ze by po techto pokroucenych kolejich mohl prijet vlak. Je to spoj do Kartaga, ale bohuzel o vikendech nejezdi.