pondělí 20. září 2010

The only existing limits are those we believe in

Když by se mě teď někdo zeptal, s kým bych si chtěla ve svém životě potřást rukou a dát kafe, musela bych opět přemýšlet. A přitom ještě před měsícem bych měla jasno! Jak to? Zkrátka některé sny se plní až překvapivě lehce, pokud tomu jsou okolnosti nakloněny a člověk dokáže využít příležitosti, kterou dostal. Jednou z příležitostí, kdy bych neváhala vydat se zpět do Mexika, by bylo pracovat s Michelem Rojkindem - mým oblíbeným architektem. Okolnosti tomu přáli a Michel přijel do Prahy. Když jsem za ním po jeho přednášce 16.9. přišla, abych mu vyjádřila svou lítost nad tím, že můj oblíbený z jeho projektů se nebude nealizovat (asi jako Kaplického knihovna), potěšilo ho, že můžeme mluvit španělsky. Popovídali jsme si u skleničky šampaňského a utrousil pro mě i jedno moudro. Totiž, že jediné existující hranice jsou ty, kterým věříme (všechno lze). Ten večer a ještě týden poté jsem byla v naprosté radosti a euforii z tohoto setkání...

Následující 3 dny jsem strávila na workshopu v plném pracovním nasazení ve skupince tří ambiciózních kolegů a měla jsem pocit, že to, co děláme je tak trochu Rojkindův styl prezentace. Pracovali jsme celý pátek, sobotu i neděli, závěrečná prezentace se vydařila a protáhla se do 3 do rána, fakultu jsem opouštěla v 5 ráno - v pondělí v den, kdy začal školní rok. Výsledky můžete vidět na následujících odkazech:
BLOG 101. vež
Křižovatky architektury