Návrat do Prahy

Den D nadešel. Rozloučili jsme se s Alfrédem, dobalili poslední maličkosti a zavolali si taxi. Když jsem se šla podívat, jestli taxi už přijel, našla jsem před bránou Artura s kamarádkou. Včera se sice ptal, v kolik odjíždim, ale nevěřila jsem, že opravdu přijede se ještě jednou rozloučit. Jeli jsme raději dříve, abychom měli čas převážit moje zavazadla a přebalit nadbytečná kila. Kromě toho, co jsem pobrala s sebou, jsem některé věci poslala poštou napřed, a to jedny na Vánoce, druhé se Slávkovou krabicí, dvě deky s Mexičankou, která už je v Praze týden, a zbytek přiveze Slávek za dva týdny. Zavazadla na váze ukázala 22,9 a 23,1kg, příruční mi naštěstí nevážili... Let z Mexika se zpozdil o hodinu a půl, naštěstí již při odbavení to (narozdíl ode mně) věděli. Takže zatímco já si v klidu četla, někde někdo přebookovával můj let z Paříže na pozdější spoj. Což jsem zjistila až v Paříži, kde jsem si zaplatila internet a poslala zprávy domů, protože ten let by přiletěl beze mně. Babička je tak naštvaná na celé létání, protože mě chtěla překvapit na letišti, taková je to čiperka! Jak jsem byla nedočkavá, nakonec vystoupení z letadla a najití zavazadel bylo strašně rychlé, a už jsem byla v náručí milované rodiny, doma. A tak šťastně skončilo mé dobrodružství, na které budu vždy s úsměvem vzpomínat...

Zpět v Querétaru

Do Querétara jsme s sebou přivezli výpadek dodávky vody do Alfrédova domu. Na ulicích nikdy nestojí cisterny jako u nás, takže jsme se myli na dvorku v kýblu vody, která natekla čůrkem z kohoutku na ulici. Už se těším na náš systém pitné vody, který funguje. V pondělí jsem si zabalila a vydala se naposledy do centra nakoupit poslední nezbytné suvenýry - pálivé omáčky, chile, sladkosti a tequilu.

V úterý jsem se jela umýt do kampusu, ale hlavně rozloučit se s kamarády i profesory. Rozlučka v baru se minule sice povedla, ale s nikym jsem si dostatečně nepopovídala. V kampusu jsem potkala téměř všechny blízké přátele a času na rozloučení jsme měli dostatek. Profesorka španělštiny se se mnou chtěla dokonce vyfotit, aby měla památku! Na oddělení zahraničních vztahů jsem se došla přeptat na Gabrielu. Vzpomínky na ni mi stále nedají spát, ale uklidnili mě, že vše je v pořádku. Raúlovi, profesoru industriálního designu, který mi kdysi dovezl sladkosti z Japonska a doporučil spoustu míst, která jsme při naší cestě díky němu navštívili, jsem musela slíbit, že si ho přidám na facebook, abychom zůstali v kontaktu. To mě na tom mexickém kampusu nadchlo - vztahy profesorů s žáky...

Kamarádi slibovali, že se uvidíme v Praze, já zas, že do Mexika se ještě vrátim... Všichni byli moc milí, některým méně blízkým ani nedošlo, že bych měla jet pryč, tak akorát komentovali naše potkání tím, že mě už dlouho neviděli, což mě velice pobavilo. Ale věřim, že minimálně některé, ještě potkám. Uvědomila jsem si, že velká zásluha za to, jaký semestr plný nadšená jsem tu prožila, patří všem těmto duším. A moc mě potěšilo, že mě také rádi viděli. Když jsem odcházela z kampusu, už se stmívalo, a mě teprve došlo, že zítra letim. A že celé to cestování bylo sice fajn, ale nejvíc budu vzpomínat právě na ten čas, kdy jsem tu žila a studovala.

Tula

Rozloucili jsme se s Hugem brzy rano, protoze nas jeho maminka varovala, ze kvuli destum byla zaplavena dalnice u vyjezdu z DF. Ale nastesti uz bylo vse v poradku. Presedli jsme na severnim terminalu v DF, kde nam spoj opet zazracne navazoval, nevyplatilo by se dlouho otalet, a vydali se do Tuly. Vim, ze uz v Palenque jsem rikala, ze to budou nase podledni ruiny, a pak jsme jeste jeli na olmeckou La Ventu, ale Tula uz bude opravdu posledni. Je po ceste z DF do Queretara, nedaleko dalnice, mame cas a obrazky vypadaly velmi lakave, byla by skoda se jeste nezastavit.

V Tule totiz maji obry. Rika se jim atlanti a jsou to ctyri asi 4,5 metrove sochy. Stoji na vrsku pyramidy a majestatne hledi do kraje, tyci se nad davem turistu u svych kolen. Byvaly to sloupy chramu, ktery uz davno spadl. Za atlanty jsou jeste dalsi ctyri sloupy s krasnymi reliefy a u paty pyramidy pozustatky sloupovych palacu. Jinak toto misto je spise z mensich nalezist.

Po obede na trzisti jsme se dali do reci s policistou, ktery s nami sedel u pultu, pred kterym senority delaly tortily. Vsichni Mexicani jsou tak strasne mili k cizincum... Oduvodnuji to tim, ze vedi, ze turismus tu zivi strasne moc lidi, ale myslim, ze v tom musi byt neco vic. Jsou zvedavi, nebo proste se zajimaji o cizince. Kazdopadne je to ta jejich mexicka natura, diky ktere jsem prvni tri mesice zila v nepretrzitem nadseni, stejne jako Kristyna, ktera prijela na tenhle semestr do Queretara.

K veceru jsme opustili Tulu s jejimi odpornymi rafineriemi produkujicimi cerny husty kour, ktery se jako sediva mlha valel nad blizkym udolim. Jeli jsme po stejne dalnici, po ktere jsem jela zacatkem srpna vstrict dobrodruzstvi. Tentokrat jsem se vracela "domu" a tesila se, az uvidim Conina - sochu indiana vitajici prijizdejici do Queretara. Byla uz tma, tak me to mesto neprivitalo stejnym pohledem jako tenkrat. Ale co se pocasi tyce, nezklamalo. Ani vedro, ani zima, zadne vlhko a slunicko me pali v ocich, protoze jsme prijeli od more a tady je silnejsi. A jsme zpatky. Zda se to neuveritelne, jak to uteklo, jen unava je znat a Denali neuveritelne pribral za ten mesic a pul.

Puebla

Kratce pote, co jsem prijela do Mexika, jsem se potkala s jednim mexickym kamaradem - Pierrem. Navrat se blizi, tak bylo na case potkat se i s druhym - s Hugem, mim "buddym", o ktereho jsem se starala, kdyz prijel do Prahy. Mexicany oblibena fraze "aqui tienes su casa" tentokrat nabyla na vyznamu a podelil se s nami o svuj pokoj. Konecne jsme si mohli popovidat v jeho rodnem jazyce.

Cestou z Veracruz jsme videli majestatni vnejvyssi horu Mexika - Pico de Orizaba. Z velke casti byla pokryta snehem, protoze az do vcerejska prselo. A pak se nam ukazali Popocatepetl s Iztazihuatl, kteri diky bile pokryvce vypadali, jakoby se vznaseli nad Pueblou. Jsou neuveritelne blizko a tvori uchvatnou podivanou.

Puebla je mesto zname svou katedralou, ktera dominuje rozlehlemu namesti plnemu stromu. Vse tu ma trochu vetsi meritko, domy maji vic pater, je znat, ze jsme ve vetsim meste. Ale ma svou atmosferu kolonialniho mesta, stejne jako ostatni mensi. Druhou zajimavosti je kaple zdobena bohatym pozlacenym stukem, ktera je dechberouci prehlidkou krestanskych symbolu. Tretim zazitkem je blesi trh, kde se da koupit vsechno, co clovek nepotrebuje, ale je to nadherne. Hlavne starozitnosti, stare fotky, klepadla na dvere, poznavaci znacky, penize atd.

V sobotu nas Hugo vzal na vylet do Choluly - vesnice pomalu srustajici s Pueblou. V Cholule je pyamida s nejsirsi zakladnou, kera se vsak jiz pri prichodu Spanelu zacala rozpadat a menit se v kopec. Na jejim vrsku si Spanele vystaveli krestansky kostel, jako symbol nahrazeni jednoho kultu/nabozenstvi jinym. Od kostela byl nadherny vyhled na vulkany.

Veracruz

Prejezd z Villahermosy byl dlouhy. Jeste ze uz mame pred sebou jen tri dalsi presuny, a pak ten nejdelsi - domu. Z pulroku uz zbyva jen tyden...

Veracruz stejne jako Campeche byla pristavni pevnost vzdorujici najezdum piratu, pozdeji i Francouzu a Americanu. Zachoval se pouze jeden bastion, za to vsak dulezitym pristavem je dodnes. Je to prvni velky dopravni a namorni - vojensky pristav, ktery jsme navstivili. Misto jachet tu kotvi obrovske prepravni lode a lode mexickeho namornictva. Katedralu maji plesnivou s opadavajici omitkou, zato centra namorni moci se blisti cistotou a nateraci kmitaji sem a tam. Navstivili jsme muzeum - namorni skolu. Expozice obsahla prehistoricka plavidla, tradicni mexicka, velka cast byla venovana objevnym plavbam, namornim bitvam i soucasnym aktivitam namornictva. Namorni skola je opravdu dulezitou soucati armady Mexika, musi bojovat s drogovou mafii, pomahat pri katastrofach zpusobenych hurikany, nebo ropnych kalamitach. Vedle muzea stoji i namorni nemocnice, ktera zrejme neleci jen morskou nemoc. A protoze bylo zatazeno a hrozil dest, sli jsme jeste do akvaria pokochat se rybami i savci, ktere jsme pri potapeni nevideli. Moc zajimave udelana expozice stoji za navstevu nejen kvuli zralokum, zelvam, rejnokum, kapustnakum a delfinum.

Cele Veracruz se pripravuje na vypuknuti karnevalu, ktery my uz ale nestihneme. Na ulici podel nabrezi uz stoji tribuny a poutace slibuji opravdu pestrou podivanou. K veceru se opravdu dalo do destiku, to je ale psi pocasi, rikali jsme si. Pak jsme si ale vzpomneli, co nas ceka doma a hned nam v tom jarnim destiku bylo lepe.

Palenque, Villahermosa

Noc na utery jsme protrpeli se stale se zapinajici a vypinajici klimatizaci v autobuse, ktery nas v 6 rano propustil v Palenque. Nase posledni ruiny nas nechali hodinu cekat na oteviraci dobu. Sli jsme se podivat kousek do pralesa, ze ktereho se ozyvaly straslive zvuky. Kdyz se rev stale opakoval, usoudili jsme, ze spis nez jaguar to bude chrapajici opicak, a toho uz jsme se tolik nebali. Vnitrni klima a neprostupnost pralesa jsou opravdu ohromujicim zazitkem.






Palenque jako takove vsak nesplnilo ocekavani "nejlepsiho nakonec". Tim nejlepsim byl jasne Tikal. Palenque je odkryte jen z 5-10%, zbytek je stale pokryty pralesem. Videli jsme tak jen tri hrobky, ve kterych se nasli sarkofagy s cennymi jadeitovymi maskami a dalsimi predmety; palac krale Pacala - konecne neco pro bezny zivot; a chramy. Za tim vsim se tycil kopec skryvajici v sobe vysokou pyramidu. Vzali jsme si pruvodce, ktery nam sice vypravel co a jak, ale probehli jsme to rychle a moc jsme si to neuzili.






Odpoledne jsme se vydali na dva vodopady. Misol Ha byl vysoky impozantni vodopad a zazitek stal za to, protoze se dalo jit pod nej, respektive za nej. Druhym mistem bylo Agua Azul - modre kaskady. Tesili jsme se na dalsi koupani a skakani z jezirka do jezirka, ale kvuli silnemu proudu to bylo zakazane. Kaskady byly vetsi nez v Semuc Champey, ale protoze jsme si je nemohli vychutnat tolik, nebylo to tak kouzelne. A protoze uz porad jenom pisu o necem, co jsme uz jednou nekde videli, srovnavam a dochazim k zaveru, ze to nejlepsi uz mame za sebou, je opravdu cas se vratit.





Ale precijenom jsem si vzpomnela na neco, co jsme jeste nevideli - olmecke kamenne hlavy. Podivala jsem se kde ze to maji byt a zjistila, ze jsem si vzpomnela prave vcas. Nase dalsi zastavka je Villahermosa. Sice ma v nazvu "uzasne mesto", ale centrum pry krasne neni, takze jsme zamirili do archeologickeho parku La Venta. Park se jmenuje po jedne vesnici - archeologickemu nalezisti La Venta, kde se v pralese nasly prave slavne hlavy Olmeku. A jeden badatel hlavy a dalsi truny a oltare "zachranil" ze sparu pralesa a prevezl do Villahermosy, kde je umistil do parku spolu s malou zoologickou zahradou pro autenticky zazitek. Nez jsme se vynadivali na velke barevne papousky, obrovskeho krokodyla a jaguary a vsude po parku pobihajici nosaly, uz jsme citili unavu v nohach. Kamenne artefakty byly opravdu impozantni. Olmekove jsou nejstarsi indianskou kulturou, a tak i jejich stavby vypadali odlisne - pouzivali cedicove kamenne sloupy. Krome parku jsme z Villahermosy nic nevideli a ani v samotne La Vente uz jsme se nazastavovali.

Campeche

Dalsim mestem na nasi trase je Campeche, hlavni mesto stejnojmeneho statu - stejne jako Merida, ale mensi a prijemnejsi. Campeche je u pobrezi, a protoze bylo castym cilem piratu, vybudovalo si opevneni, jehoz pozustatky se v hojne mire zachovaly. Zjistila jsem, ze mam rada pevnostni mesta. Minimalne to dodava raz mestu, urcuje centrum a je to zajimave. Diky sve malebnosti, ciste natrenym barevnym fasadam a bastionum si me ziskalo za prvni vecer. Nasli jsme hostel s nonstop pristupem k internetu, protoze si v noci zapisuji predmety na dalsi semestr. Na namesti jsme si posmakli na mistnich dobrotach a v turistickem centru nas poslali do muzea pevnosti, zbrani a piratu v jednom z bastionu. Vecer jsme se kochali vyhledem na nasvetlenou katedralu ze strechy hostelu.

Dalsi cely den jsme stravili couranim po meste. Pocasi se opet vyjasnilo, takze nam slunicko poradne zatapelo. Prosli jsme se po kousku hradeb a obdivovali kouzlo barevneho a netradicne cisteho centra i za denniho svetla. Je to trochu Potemkinova vesnice, protoze krasne natrene jsou i zdi, za nimiz neni nic nez poborene domy. Ale evidentne, stejne jako Merida investuje do kulturniho programu, i Campeche se snazi prilakat vice turistu privetivou tvari a vecernim zivotem. Tohle mesto je nadherne ve dne i v noci, v mem zebricku se umisti za Zacatecas, Guanajuatem, San Cristobalem a Antiguou.