neděle 3. října 2010

Můj nový blog


Založila jsem si nový blog - mé webové portfolio kde můžete sledovat na čem pracuji a jak se mi karierně daří.

http://juliedurrova.blogspot.com/

pondělí 20. září 2010

The only existing limits are those we believe in

Když by se mě teď někdo zeptal, s kým bych si chtěla ve svém životě potřást rukou a dát kafe, musela bych opět přemýšlet. A přitom ještě před měsícem bych měla jasno! Jak to? Zkrátka některé sny se plní až překvapivě lehce, pokud tomu jsou okolnosti nakloněny a člověk dokáže využít příležitosti, kterou dostal. Jednou z příležitostí, kdy bych neváhala vydat se zpět do Mexika, by bylo pracovat s Michelem Rojkindem - mým oblíbeným architektem. Okolnosti tomu přáli a Michel přijel do Prahy. Když jsem za ním po jeho přednášce 16.9. přišla, abych mu vyjádřila svou lítost nad tím, že můj oblíbený z jeho projektů se nebude nealizovat (asi jako Kaplického knihovna), potěšilo ho, že můžeme mluvit španělsky. Popovídali jsme si u skleničky šampaňského a utrousil pro mě i jedno moudro. Totiž, že jediné existující hranice jsou ty, kterým věříme (všechno lze). Ten večer a ještě týden poté jsem byla v naprosté radosti a euforii z tohoto setkání...

Následující 3 dny jsem strávila na workshopu v plném pracovním nasazení ve skupince tří ambiciózních kolegů a měla jsem pocit, že to, co děláme je tak trochu Rojkindův styl prezentace. Pracovali jsme celý pátek, sobotu i neděli, závěrečná prezentace se vydařila a protáhla se do 3 do rána, fakultu jsem opouštěla v 5 ráno - v pondělí v den, kdy začal školní rok. Výsledky můžete vidět na následujících odkazech:
BLOG 101. vež
Křižovatky architektury

pátek 20. srpna 2010

Všechno zlé je k něčemu dobré

Konečně mi došlo, že období kulturního šoku po návratu z Mexika, které jsem začala nazývat mým "Obdobím temna", bylo pro mně spíše "Očistcem". Něčeho jsem se musela vzdát vzdát, zkomírající zemřelo, našla jsem si odpovědi na důležité otázky a stanovila nové cíle. Prošla jsem si težkým obdobím a vyšla na světlo jako znovuzrozená osobnost s ještě větší duševní silou a jistotou. Jsem odhodlaná, vyrovnaná a spokojená jít vstříc novým cílům.

Důležité je vždy si uvědomovat co mi chybí a proč, co mám změnit, aby to bylo lepší. A teď mě udivuje, jak moc dobrý ten můj odhad byl. Moje prázdninová aktivita přinesla své ovoce. Celé jaro jsem hledala práci a celý červenec jsem věnovala renovaci pokoje v babičině bytě. V srpnu jsem se přestěhovala od rodičů a začala chodit do nové práce. Během dvou týdnů se mi změnil život, a to i ten partnerský...

pondělí 31. května 2010

Pacaya se zlobí

Jestli si nezačneme všímat jak sebedestruktivně se k sobě chováme, jaké války o moc vedeme, jak děláme díry do mořského dna a zaplavujeme zálivy ropou a oceány odpadky, jak každý se snažíme prosadit a udělat díru do světa, jednou opravdu uděláme ze světa velkou díru a nezbyde nám nic.

Umělci si dávno všimli, že emocemi diváka dnes už nepohne surrealistický obraz, že je třeba šokovat mnohem víc a útočit na naše city. Třeba si toho všimla i planeta, chytá nás za ramena, cloumá s námi: "probuďte se, lidi, koukejte se co se tady děje!" zemětřesení na Haiti, bum sopka na Islandu, bum sopka Pacaya, na které jsem se před čtyřmi měsíci fotila a šťourala do lávového kamene klackem a před týdnem tam zemřel novinář...
Pacaya bum I.
Pacaya bum II.
Tak kdy nám to sakra dojde? Co se ještě musí všechno stát?

úterý 18. května 2010

Mexiko z povzdálí

Už více než čtvrt roku mě dělí od doby, kdy jsem chodila po americkém kontinentu. Jela jsem do Mexika a nevěděla mnoho o této zemi. Snad jen to, že se tam mluví španělsky, vládne narkomafie a je tam nebezpečno. Během doby, kterou jsem tam strávila, se mi nic zlého nepřihodilo, a tak to pro mně byl nádherný snový zážitek plný překvapení. Po návratu jsem byla citlivá na každou zmínku o Mexiku, a došlo mi, že je to země ztělesňující zlo. Jakmile je potřeba lotr, bude to Mexičan:
"...mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej ach ouvej..."
Muž z Acapulca, Limonádový Joe: "Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina." "...kakaová skvrna velikosti mexického dolaru..."
Kdysi dávno v Mexiku, Mexická jízda, Sin nombre...
Tři sestry


Říkala jsem si, proč, vždyť to je tak nádherná země plná milých lidí...
Během semestru jsem se zúčastnila přednášky na VŠE výměnných studentů z Mexika/Texasu, kteří žijí/žili v Mexiku a studují v USA. Mají tudíž bohatou sbírku historek a postřehů z hraniční oblasti, kde je situace nejostřejší. El Paso a Juarez jsou města, kde zemřou desetitisíce lidí ročně. Přednáška o současných problémech zajména s mafií, pašováním drog a migrací směr USA vyzněla natolik otřesně, že mě pak poprosili o kladný příspěvek na závěr pro zvednutí nálady.
Mexiko má problém I.
Mexiko má problém II.

Brzy po mém návratu přišly dvě otřesné zprávy. První od kamaráda, který jel studovat na TEC do Mazatlánu. Během karnevalu se tam za městem objevovaly lidské hlavy... Druhá zpráva byla přímo z kampusu TEC v Monterrey. Mafie vtrhla do areálu školy (a že kampusy jsou vyhlášeny svou izolací a bezpečnou zónou uvnitř) a na univerzitní půdě popravila dva studenty. Zřejmě se zapletly...

Problémy vzrostly hlavně v době, kdy vláda vyhlásila válku mafii. Vláda se snaží s problémem něco dělat, ale země je moc veliká. Mexiko dost trpí přímým sousedstvím s USA - cílovou stanicí pašovaných drog. Drogy míří z jižní Ameriky přes mnoho tranzitních zemí ve střední Americe, ale do USA jdou přes Mexiko. Severní hranice je nejfrekventovanější hranicí na světě! Mezi USA a Mexikem existuje zeď (trochu to připomíná Berlínskou zeď, historie se opakuje na různých místech...). Přes hranice chodí děti do školy, turisti, obchodníci, pašeráci a přes zeď uprchlíci, kteří věří v americký sen a lepší život. Čeká je ovšem nejnižší pozice na společenském žebříčku a špinavá práce. USA je vzor, magnet, odbytiště a tudíž problém. Místo řešení konfliktů v Iráku by si mělo všímat vlastní hranice a souseda, kterým opovrhuje, kterého využívá jako levnou pracovní sílu, na jehož půdě se roztahuje... Mexická vláda má program na boj proti svízelům, ale slabší zbraně než ony živly. Problém je třeba řešit od epicentra, ne od periferie...

Po prasečí chřipce neštěkne ani pes, převládá názor, že to bylo z poloviny vymyšlené za účelem zakrýt nějaký mnohem větší ekonomický průšvih. Toto mi řekl Mexičan před rokem, před půl rokem i před měsícem. Něco na tom bude.

Začala jsem uvažovat, že jsme přeci jenom měli "z pekla štěstí", a že to peklo na to sedí. Mexiko je země kontrastů. Ráj i peklo. Vše i nadále doporučuji se do Mexika podívat, pravděpodobně se vám nic nestane, ale opatrnosti není nikdy dost.

čtvrtek 22. dubna 2010

Přednášky & prezentace

Sedím na přednášce jednoho profesora a studentů přišlo pomálu. Ne že by vykládal nezajímavou látku, ale vykládá ji každý semestr dokola a vykládá ji stejně, jako před dvaceti lety. Profesor sedí za katedrou, vlastně se spíše krčí, mikrofon málokdy natočí tak, aby mohl splnit význam své existence a na meotaru posouvá rukou psané poznámky. Studenti ani nemají motivaci předstírat pozornost a povzbuzovat profesora k vyšší snaze, protože pan profesor se na ně stejně nedívá. Přišel, aby si dovykládal to svoje, několikrát se nechá unést a zavzpomíná na zážitek z praxe, a to vše proto, aby pak u zkoušky mohl oponovat studentovi, že to přeci říkal na přednášce. Běžná praxe na vysoké škole u nás. To je přednáška.

Později odpoledne máme za úkol prezentovat svou práci. Klidně tu prezentaci může hodnotit stejný pan profesor. A po studentovi se chce, aby prezentace měla hlavu a patu, tzn. úvod, tělo a shrnutí, aby strany prezentace obsahovali akorátní poměr textu a obrázků, aby celá prezentace měla kulturu, byla graficky vypracována a hlavně, aby projev studenta nebyl nudný, aby mluvil k věci a krátce, nahlas a udržoval kontakt s publikem. Nejlepší prezentace jsou takové, při kterých student dá najevo svůj zájem o zpracovávané téma, zapojí zúčastněné do diskuze, motivuje, ukáže emoce a přesvědčí.

A teď kde je chyba. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a prezentací? Proč vidíme takový rozpor v tom, co dostáváme a co se po nás chce? Proč je nám vyčítáno, že neumíme prezentovat? Kde máme brát vzory, od koho se máme učit? Kdo nás má motivovat? Odcházet z přednášky ospalý, dutý a s pocitem ztraceného času nás má motivovat ke kreativnímu myšlení a snaze? Nevychovává nás česká univerzita k samostatnosti až moc? Neprospělo by nám naopak vidět trochu pokory a vřelého přístupu?

Po zkušenosti se studiem v zahraničí mohu říct, že to opravdu jde i jinak. Například se mi líbila hodina teorie urbanismu. U nás jsem absolvovala již dva předměty nazvané urbanismus, ale protože jsem se na nich naučila akorát definovat veřejný prostor a náměstí, zapsala jsem si „stejnou“ hodinu i „venku“. A byla jsem překvapena. Zatímco u nás chodil na přednášky málokdo, tam byla hodina plná, i když byla od sedmi do deseti večer! Je pravda, že účast byla dána systémem školního řádu, ale semestr byl velice dynamicky rozčleněn. První čtyři přednášky vedl profesor a probrali jsme historii, myšlenky a jejich aplikaci v jednotlivých obdobích, a to až do dvacátého století. Málokdy se během hodin dějepisu došlo tak daleko/blízko. Zbytek semestru jsme prezentovali my - studenti. Místo semestrální práce na cvičení jsme tak ve skupinách vypracovávali dvě prezentace. Jednak jsme se museli do hloubky seznámit s tématem, zadruhé jsme vyvinuli mnohem větší snahu při prezentaci a i pro ostatní to bylo pestřejší. Profesor nám kdykoliv do projevu vstoupil, uvedl něco na pravou míru, doplnil, nebo se dotázal, jak to bylo myšleno a požádal o lepší vysvětlení. Po konci prezentace se zeptal třídy, co si o tom myslí, jak se nám to pozdává. Nechal diskutovat dvě skupiny prezentující dvě odlišné teorie, nebo úplně nejnověji realizované projekty z dvou různých konců světa. A ta hodina měla ještě praktickou část, na které se zpracovával projekt a chodilo na exkurze a vycházky. Všechny úkoly se zadávaly z týdne na týden a bylo přesně ověřeno, kolik času na nich student stráví domácí prací. Studenti z přednášek odcházeli diskutující, protože profesor si dal záležet na tom, aby student téma pochopil hned, a ne až při studiu během zkouškového, to už je pozdě. Prvním krokem by mohlo být na konci přednášky se místo: „Má někdo nějaký dotaz?“ zeptat: „Můžete mi vlastními slovy shrnout jak funguje to a to?“ Chápu, že při obsazenosti přednášky třemi sty hlavami se špatně diskutuje. Tak proč to děláme? Proč chceme rozšiřovat řady posluchačů? Jsou za tím peníze? Nebo prestiž? Copak ta univerzita v zahraničí je na nižší pozici v žebříčku? Takže asi peníze, za vším jsou peníze, nebo žena…

neděle 4. dubna 2010

Jaro je tu

Uplynulo sedm týdnů od mého návratu do reality kdy s příchodem jara a odchodem zimy začal polevovat i můj kulturní šok. Na lepší časy začalo svítat ve čtvrtek 25.3., kdy jsem se konečně potlaka s Luckou z Tolucy. Jsme každá jiná, ale protože prožíváme totéž, rozumíme si. Navíc je to jediný člověk, který se mě neptal: "a proč? a co? a jakto?", ale byl to po dlouhé době rozhovor, který měl smysl a pomohl mi. Navíc jsme si řekly, že se sebou musíme něco udělat, že čekání na zlepšení je jako čekání na to, až se problém vypaří (což by byl mexický přístup, ale "mexičanství" odsud potsud). A konkrétní řešení jsme našly dvě: pohyb a pohnout s projekty. Obrat k lepšímu nastal v pondělí 29.3. Měla jsem prezentaci atelieru a na papírech po dvou měsících školy stále jen zmatené čáry a žádnou přesnou představu. Už ráno jsem věděla, že to bude stres a depka, a tak jsem si řekla, že musím odpoledne jít běhat. Ta presentace ale vůbec neměla takový dopad, jaký jsem očekávala a ve čtvrtek jsem za ni byla dokonce pochválena! Běhat jsem se opravdu vydala a nic mě neodradilo, že začalo pršet. Zmokla jsem, ale po dešti se krásně dýchalo. V úterý jsem se podruhé sešla s Luckou a zkonzultovaly jsme si projekty. Hlavním zlomem byla středa a čtvrtek. Na středu jsem si domluvila mexickou večeři s Mexičany v mexické restauraci, z čehož jsem měla velmi dobrou náladu, která mi vydržela celý večer s kamarády z ISC a až do rána, kdy jsem na konzultaci atelieru odhodila veškeré předchozí návrhy a dostala novou inspiraci. Jak už jsem zmínila, byla jsem i pochválena a navíc mám v kapse první letošní zápočet.

Takže recept na překonání kulturního šoku:
1) svěřit se člověku, který porozumí, motivuje a pomůže
2) fyzická aktivita
3) prostředí, které připomene nedávnou minulost, optimističtí lidé
4) snaha - úspěch a pochvala
5) rodinná podpora
6) čaš

Musím podotknout, že dodnes se alespoň třikrát denně přistihnu, že myslim, nebo že k sobě mluvim španělsky! A je to daň za angličtinu, která mi činí neuvěřitelné potíže, protože mi naskakují slovíčka ve španělštině, která musím přeložit do angličtiny. Španělština utrpěla největší úpadek po skončení hodin španělštiny a při přechodu do českého prostředí, ale to, co zůstalo, věřím, že už i zůstane.

úterý 23. března 2010

Kulturní šok

Nikdy jsem si nepředstavovala jak náročné může být vrátit se zpět. První překážkou byla adaptace na časové pásmo. Při cestě tam to šlo: přiletěli jsme se spánkovým deficitem, vyspali se a začali podle nového rozvrhu. Zpět jsem se ráno probudila v Paříži a bylo k večeru. Další dny jsem se budila v poledních hodinách: ve 13, v 11:30, v 11, v 10:30, zvykala jsem si postupně, ale ještě po týdnu se mi podařilo pěkně zaspat. Nadšení ze sněhu, studeného vzduchu, který štípal v nose, tmy a zimy mi vydrželo jen něco málo přes týden. Začala jsem chodit do školy a bylo vše jako bych ani nikam nejela. Myslela jsem si, že vše je jak má být, že jsem si rychle zvykla, až do chvíle, kdy jsem na sobě zpozorovala smutek, nespokojenost a zamlklost větší než obvykle. Kamarádi mi říkali, že mě nepoznávají, co se mnou je. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou motivaci, metu a plán. Nápady jsem měla, během cestování jsem si vymyslela jeden projekt s časovým rozvržením na celý zbývající čas studia, ale s hrůzou jsem zjistila, že se mi nechce ale vůbec nic dělat. Hlavně nemít zodpovědnost, úkoly a deadliny. Cože? Vždycky jsem zvládala takové množství práce s perfektním time managementem a teď taková nechuť? Neviděla jsem v ničem, co jsem dřív s nadšením dělala, až jsem se mohla přetrhnout, žádný smysl. Padla na mě silná demotivace a pesimismus, neměla jsem chuť vyprávět a probírat fotky, ba ani vidět se s moc lidma. Došlo mi, co je to ten kulturní šok.

Po příjezdu do Mexika jsem měla kladný kulturní šok tři měsíce, muselo se to tedy vyrovnat měsíčním záporným šokem po návratu. Hledala jsem, co mi dělá radost, a našla snad jen tři momenty: klábosení s mámou, film, který jsem si přivezla z Mexika a nový pohyb - běžkování. Měla jsem radost druhý týden školy, že jsem byla docela napřed s navrhováním ateliérového projektu, ale koncept zkrátka nemůže být schválen v první myšlence, takže se vývoj klasicky zpomalil, přesně podle ČVUT zásad navrhování, žádné zahraniční metody práce nemá smysl aplikovat. Takže opět špatně.

Bylo třeba přemýšlet o změně, o nějakém plánu, který by byl motivací a probudil mě z té letargie. Mám v rozvrhu spoustu času, který bych věnovala práci, či praxi, ale nepodařilo se mi nic sehnat. A další plány jsou odvislé od nedostatku financí, které mě teď trápí nejvíce.

Zhodnotila jsem i vztahy: rodinné během pobytu stouply na důležitosti. Překvapilo mě, jak byla rodina v nerovnováze, když jsem chyběla já. Z různých stran jsem slyšela, že byl někdo na někoho nepříjemný, a to proto, že se jim stýskalo. Vše se zdá se vyrovnalo po mém návratu. Objevuji, kdo jsou mí opravdoví přátelé a s nimi se snažím trávit víc času. A nakonec jsem na prvním místě musela řešit osobní vztah a uvědomit si, co vlastně chci.

Nakonec se toho zas tak moc nezměnilo, ale je mi už líp. Také je fajn, že vysvitlo sluníčko, i ostatním se projasnily tváře a rozšířili úsměvy. Motivací pro práci do školy je jeden plánovaný výlet, kvůli kterému musím dřív všechny zápočty a projekty odevzdat. Ale hlavně bych ráda tu práci. Už mám sbírečku motivačních dopisů, ale zdá se, že ani jeden ještě není dobrý.

Shnula bych to tedy tím, že období temna po návratu mám za sebou, jsem opět v jakš-takš klasickém rozpoložení, nicméně přemýšlím, co by se dalo udělat, abych se častěji radovala, jako ty první měsíce v Mexiku. A to bude ale otázka na celý život :-)

sobota 6. března 2010

Mexičtina - jak zapadnout

omlouvám se
Slova, která se snadno odposlouchají...

que onda? - jak je? (jaká vlna?) ¨
orale - překvapený souhlas
andale - souhlas (rozchoď to)
híjole - safra

vey - vůl
no manches - překvapení, nekecej, (neposkvrň), dámská varianta
no mames - drsné překvapení, hustý, nedržkuj, (nevsávej), pánská varianta
no mames vey - nedržkuj vole
pinche vey - zatracený vůl
pedo - prd
que pedo vey - jakej prd vole?

cabrón - zmrd
pendejo - hlupák
puta - kurva
puta madre - kurvo matko
hijo de puta - zkurvysyn
chinga - souložit
chingada - šukačka
huevos - vejce, koule, drsný
huevon - drsňák

čtvrtek 11. února 2010

Návrat do Prahy

Den D nadešel. Rozloučili jsme se s Alfrédem, dobalili poslední maličkosti a zavolali si taxi. Když jsem se šla podívat, jestli taxi už přijel, našla jsem před bránou Artura s kamarádkou. Včera se sice ptal, v kolik odjíždim, ale nevěřila jsem, že opravdu přijede se ještě jednou rozloučit. Jeli jsme raději dříve, abychom měli čas převážit moje zavazadla a přebalit nadbytečná kila. Kromě toho, co jsem pobrala s sebou, jsem některé věci poslala poštou napřed, a to jedny na Vánoce, druhé se Slávkovou krabicí, dvě deky s Mexičankou, která už je v Praze týden, a zbytek přiveze Slávek za dva týdny. Zavazadla na váze ukázala 22,9 a 23,1kg, příruční mi naštěstí nevážili... Let z Mexika se zpozdil o hodinu a půl, naštěstí již při odbavení to (narozdíl ode mně) věděli. Takže zatímco já si v klidu četla, někde někdo přebookovával můj let z Paříže na pozdější spoj. Což jsem zjistila až v Paříži, kde jsem si zaplatila internet a poslala zprávy domů, protože ten let by přiletěl beze mně. Babička je tak naštvaná na celé létání, protože mě chtěla překvapit na letišti, taková je to čiperka! Jak jsem byla nedočkavá, nakonec vystoupení z letadla a najití zavazadel bylo strašně rychlé, a už jsem byla v náručí milované rodiny, doma. A tak šťastně skončilo mé dobrodružství, na které budu vždy s úsměvem vzpomínat...

úterý 9. února 2010

Zpět v Querétaru

Do Querétara jsme s sebou přivezli výpadek dodávky vody do Alfrédova domu. Na ulicích nikdy nestojí cisterny jako u nás, takže jsme se myli na dvorku v kýblu vody, která natekla čůrkem z kohoutku na ulici. Už se těším na náš systém pitné vody, který funguje. V pondělí jsem si zabalila a vydala se naposledy do centra nakoupit poslední nezbytné suvenýry - pálivé omáčky, chile, sladkosti a tequilu.

V úterý jsem se jela umýt do kampusu, ale hlavně rozloučit se s kamarády i profesory. Rozlučka v baru se minule sice povedla, ale s nikym jsem si dostatečně nepopovídala. V kampusu jsem potkala téměř všechny blízké přátele a času na rozloučení jsme měli dostatek. Profesorka španělštiny se se mnou chtěla dokonce vyfotit, aby měla památku! Na oddělení zahraničních vztahů jsem se došla přeptat na Gabrielu. Vzpomínky na ni mi stále nedají spát, ale uklidnili mě, že vše je v pořádku. Raúlovi, profesoru industriálního designu, který mi kdysi dovezl sladkosti z Japonska a doporučil spoustu míst, která jsme při naší cestě díky němu navštívili, jsem musela slíbit, že si ho přidám na facebook, abychom zůstali v kontaktu. To mě na tom mexickém kampusu nadchlo - vztahy profesorů s žáky...

Kamarádi slibovali, že se uvidíme v Praze, já zas, že do Mexika se ještě vrátim... Všichni byli moc milí, některým méně blízkým ani nedošlo, že bych měla jet pryč, tak akorát komentovali naše potkání tím, že mě už dlouho neviděli, což mě velice pobavilo. Ale věřim, že minimálně některé, ještě potkám. Uvědomila jsem si, že velká zásluha za to, jaký semestr plný nadšená jsem tu prožila, patří všem těmto duším. A moc mě potěšilo, že mě také rádi viděli. Když jsem odcházela z kampusu, už se stmívalo, a mě teprve došlo, že zítra letim. A že celé to cestování bylo sice fajn, ale nejvíc budu vzpomínat právě na ten čas, kdy jsem tu žila a studovala.

neděle 7. února 2010

Tula

Rozloucili jsme se s Hugem brzy rano, protoze nas jeho maminka varovala, ze kvuli destum byla zaplavena dalnice u vyjezdu z DF. Ale nastesti uz bylo vse v poradku. Presedli jsme na severnim terminalu v DF, kde nam spoj opet zazracne navazoval, nevyplatilo by se dlouho otalet, a vydali se do Tuly. Vim, ze uz v Palenque jsem rikala, ze to budou nase podledni ruiny, a pak jsme jeste jeli na olmeckou La Ventu, ale Tula uz bude opravdu posledni. Je po ceste z DF do Queretara, nedaleko dalnice, mame cas a obrazky vypadaly velmi lakave, byla by skoda se jeste nezastavit.

V Tule totiz maji obry. Rika se jim atlanti a jsou to ctyri asi 4,5 metrove sochy. Stoji na vrsku pyramidy a majestatne hledi do kraje, tyci se nad davem turistu u svych kolen. Byvaly to sloupy chramu, ktery uz davno spadl. Za atlanty jsou jeste dalsi ctyri sloupy s krasnymi reliefy a u paty pyramidy pozustatky sloupovych palacu. Jinak toto misto je spise z mensich nalezist.

Po obede na trzisti jsme se dali do reci s policistou, ktery s nami sedel u pultu, pred kterym senority delaly tortily. Vsichni Mexicani jsou tak strasne mili k cizincum... Oduvodnuji to tim, ze vedi, ze turismus tu zivi strasne moc lidi, ale myslim, ze v tom musi byt neco vic. Jsou zvedavi, nebo proste se zajimaji o cizince. Kazdopadne je to ta jejich mexicka natura, diky ktere jsem prvni tri mesice zila v nepretrzitem nadseni, stejne jako Kristyna, ktera prijela na tenhle semestr do Queretara.

K veceru jsme opustili Tulu s jejimi odpornymi rafineriemi produkujicimi cerny husty kour, ktery se jako sediva mlha valel nad blizkym udolim. Jeli jsme po stejne dalnici, po ktere jsem jela zacatkem srpna vstrict dobrodruzstvi. Tentokrat jsem se vracela "domu" a tesila se, az uvidim Conina - sochu indiana vitajici prijizdejici do Queretara. Byla uz tma, tak me to mesto neprivitalo stejnym pohledem jako tenkrat. Ale co se pocasi tyce, nezklamalo. Ani vedro, ani zima, zadne vlhko a slunicko me pali v ocich, protoze jsme prijeli od more a tady je silnejsi. A jsme zpatky. Zda se to neuveritelne, jak to uteklo, jen unava je znat a Denali neuveritelne pribral za ten mesic a pul.

sobota 6. února 2010

Puebla

Kratce pote, co jsem prijela do Mexika, jsem se potkala s jednim mexickym kamaradem - Pierrem. Navrat se blizi, tak bylo na case potkat se i s druhym - s Hugem, mim "buddym", o ktereho jsem se starala, kdyz prijel do Prahy. Mexicany oblibena fraze "aqui tienes su casa" tentokrat nabyla na vyznamu a podelil se s nami o svuj pokoj. Konecne jsme si mohli popovidat v jeho rodnem jazyce.

Cestou z Veracruz jsme videli majestatni vnejvyssi horu Mexika - Pico de Orizaba. Z velke casti byla pokryta snehem, protoze az do vcerejska prselo. A pak se nam ukazali Popocatepetl s Iztazihuatl, kteri diky bile pokryvce vypadali, jakoby se vznaseli nad Pueblou. Jsou neuveritelne blizko a tvori uchvatnou podivanou.

Puebla je mesto zname svou katedralou, ktera dominuje rozlehlemu namesti plnemu stromu. Vse tu ma trochu vetsi meritko, domy maji vic pater, je znat, ze jsme ve vetsim meste. Ale ma svou atmosferu kolonialniho mesta, stejne jako ostatni mensi. Druhou zajimavosti je kaple zdobena bohatym pozlacenym stukem, ktera je dechberouci prehlidkou krestanskych symbolu. Tretim zazitkem je blesi trh, kde se da koupit vsechno, co clovek nepotrebuje, ale je to nadherne. Hlavne starozitnosti, stare fotky, klepadla na dvere, poznavaci znacky, penize atd.

V sobotu nas Hugo vzal na vylet do Choluly - vesnice pomalu srustajici s Pueblou. V Cholule je pyamida s nejsirsi zakladnou, kera se vsak jiz pri prichodu Spanelu zacala rozpadat a menit se v kopec. Na jejim vrsku si Spanele vystaveli krestansky kostel, jako symbol nahrazeni jednoho kultu/nabozenstvi jinym. Od kostela byl nadherny vyhled na vulkany.





čtvrtek 4. února 2010

Veracruz

Prejezd z Villahermosy byl dlouhy. Jeste ze uz mame pred sebou jen tri dalsi presuny, a pak ten nejdelsi - domu. Z pulroku uz zbyva jen tyden...

Veracruz stejne jako Campeche byla pristavni pevnost vzdorujici najezdum piratu, pozdeji i Francouzu a Americanu. Zachoval se pouze jeden bastion, za to vsak dulezitym pristavem je dodnes. Je to prvni velky dopravni a namorni - vojensky pristav, ktery jsme navstivili. Misto jachet tu kotvi obrovske prepravni lode a lode mexickeho namornictva. Katedralu maji plesnivou s opadavajici omitkou, zato centra namorni moci se blisti cistotou a nateraci kmitaji sem a tam. Navstivili jsme muzeum - namorni skolu. Expozice obsahla prehistoricka plavidla, tradicni mexicka, velka cast byla venovana objevnym plavbam, namornim bitvam i soucasnym aktivitam namornictva. Namorni skola je opravdu dulezitou soucati armady Mexika, musi bojovat s drogovou mafii, pomahat pri katastrofach zpusobenych hurikany, nebo ropnych kalamitach. Vedle muzea stoji i namorni nemocnice, ktera zrejme neleci jen morskou nemoc. A protoze bylo zatazeno a hrozil dest, sli jsme jeste do akvaria pokochat se rybami i savci, ktere jsme pri potapeni nevideli. Moc zajimave udelana expozice stoji za navstevu nejen kvuli zralokum, zelvam, rejnokum, kapustnakum a delfinum.

Cele Veracruz se pripravuje na vypuknuti karnevalu, ktery my uz ale nestihneme. Na ulici podel nabrezi uz stoji tribuny a poutace slibuji opravdu pestrou podivanou. K veceru se opravdu dalo do destiku, to je ale psi pocasi, rikali jsme si. Pak jsme si ale vzpomneli, co nas ceka doma a hned nam v tom jarnim destiku bylo lepe.

úterý 2. února 2010

Palenque, Villahermosa

Noc na utery jsme protrpeli se stale se zapinajici a vypinajici klimatizaci v autobuse, ktery nas v 6 rano propustil v Palenque. Nase posledni ruiny nas nechali hodinu cekat na oteviraci dobu. Sli jsme se podivat kousek do pralesa, ze ktereho se ozyvaly straslive zvuky. Kdyz se rev stale opakoval, usoudili jsme, ze spis nez jaguar to bude chrapajici opicak, a toho uz jsme se tolik nebali. Vnitrni klima a neprostupnost pralesa jsou opravdu ohromujicim zazitkem.






Palenque jako takove vsak nesplnilo ocekavani "nejlepsiho nakonec". Tim nejlepsim byl jasne Tikal. Palenque je odkryte jen z 5-10%, zbytek je stale pokryty pralesem. Videli jsme tak jen tri hrobky, ve kterych se nasli sarkofagy s cennymi jadeitovymi maskami a dalsimi predmety; palac krale Pacala - konecne neco pro bezny zivot; a chramy. Za tim vsim se tycil kopec skryvajici v sobe vysokou pyramidu. Vzali jsme si pruvodce, ktery nam sice vypravel co a jak, ale probehli jsme to rychle a moc jsme si to neuzili.






Odpoledne jsme se vydali na dva vodopady. Misol Ha byl vysoky impozantni vodopad a zazitek stal za to, protoze se dalo jit pod nej, respektive za nej. Druhym mistem bylo Agua Azul - modre kaskady. Tesili jsme se na dalsi koupani a skakani z jezirka do jezirka, ale kvuli silnemu proudu to bylo zakazane. Kaskady byly vetsi nez v Semuc Champey, ale protoze jsme si je nemohli vychutnat tolik, nebylo to tak kouzelne. A protoze uz porad jenom pisu o necem, co jsme uz jednou nekde videli, srovnavam a dochazim k zaveru, ze to nejlepsi uz mame za sebou, je opravdu cas se vratit.





Ale precijenom jsem si vzpomnela na neco, co jsme jeste nevideli - olmecke kamenne hlavy. Podivala jsem se kde ze to maji byt a zjistila, ze jsem si vzpomnela prave vcas. Nase dalsi zastavka je Villahermosa. Sice ma v nazvu "uzasne mesto", ale centrum pry krasne neni, takze jsme zamirili do archeologickeho parku La Venta. Park se jmenuje po jedne vesnici - archeologickemu nalezisti La Venta, kde se v pralese nasly prave slavne hlavy Olmeku. A jeden badatel hlavy a dalsi truny a oltare "zachranil" ze sparu pralesa a prevezl do Villahermosy, kde je umistil do parku spolu s malou zoologickou zahradou pro autenticky zazitek. Nez jsme se vynadivali na velke barevne papousky, obrovskeho krokodyla a jaguary a vsude po parku pobihajici nosaly, uz jsme citili unavu v nohach. Kamenne artefakty byly opravdu impozantni. Olmekove jsou nejstarsi indianskou kulturou, a tak i jejich stavby vypadali odlisne - pouzivali cedicove kamenne sloupy. Krome parku jsme z Villahermosy nic nevideli a ani v samotne La Vente uz jsme se nazastavovali.

pondělí 1. února 2010

Campeche

Dalsim mestem na nasi trase je Campeche, hlavni mesto stejnojmeneho statu - stejne jako Merida, ale mensi a prijemnejsi. Campeche je u pobrezi, a protoze bylo castym cilem piratu, vybudovalo si opevneni, jehoz pozustatky se v hojne mire zachovaly. Zjistila jsem, ze mam rada pevnostni mesta. Minimalne to dodava raz mestu, urcuje centrum a je to zajimave. Diky sve malebnosti, ciste natrenym barevnym fasadam a bastionum si me ziskalo za prvni vecer. Nasli jsme hostel s nonstop pristupem k internetu, protoze si v noci zapisuji predmety na dalsi semestr. Na namesti jsme si posmakli na mistnich dobrotach a v turistickem centru nas poslali do muzea pevnosti, zbrani a piratu v jednom z bastionu. Vecer jsme se kochali vyhledem na nasvetlenou katedralu ze strechy hostelu.

Dalsi cely den jsme stravili couranim po meste. Pocasi se opet vyjasnilo, takze nam slunicko poradne zatapelo. Prosli jsme se po kousku hradeb a obdivovali kouzlo barevneho a netradicne cisteho centra i za denniho svetla. Je to trochu Potemkinova vesnice, protoze krasne natrene jsou i zdi, za nimiz neni nic nez poborene domy. Ale evidentne, stejne jako Merida investuje do kulturniho programu, i Campeche se snazi prilakat vice turistu privetivou tvari a vecernim zivotem. Tohle mesto je nadherne ve dne i v noci, v mem zebricku se umisti za Zacatecas, Guanajuatem, San Cristobalem a Antiguou.

sobota 30. ledna 2010

Merida, Uxmal

Dnesek jsme stravili po dlouhe dobe opet ve meste - jsme v Meride. Po kralovske snidani v hostelu na namesti jsme se obdivovali katedrale s netradicni ctvercovanou zebrovanou klenbou, ktera mi pripominala modely z hodin deskriptivy. Kazdy den v pul desate mistni turisticke centrum organizuje zdarma prohlidky mesta, tak jsme sli vyzkouset, jake jsou vyhody toho mit pruvodce. Cristyna byla moc mila, provedla nas po namesti a zavedla nas i do kramku s tradicni mistni vyrobou, kde nam vcera vecer chtel majitel prodat klobouk za 2000pesos! Vse co se historie mesta tyce se hlavne toci kolem dobyvani a osydlovani Spaneli a obraceni a viru. Na miste namesti byly 4 pyramidy na jejichz mistech ted stoji palace vystavene z tech samych kamenu. Krestane indiany na viru obraceli nasilim, dnes je krestanstvi velice silne, ale i presto dost lidi uctiva tradicni bohy plodnosti, deste, ohne atd. Cristyna mi vysvetlila, ze lide stale neco hledaji. Verim, ale co kdyz existuje neco lepsiho, nejaka pravdivejsi pravda. A proto zde lide prijimaji krestanstvi, zatimco v Evrope prave hledaji neco jineho, treba vedu, ktera odpovi na jejich otazky...

Po prohlidce jsme sli do parku s malou zoologickou zahradou, protoze jsme stale jeste nevideli ziveho yucatanskeho jaguara ani tukana a ta zoo je zdarma. Pripadala jsem si jako pred 50ti lety, kdy zoo byly zkratka male klece, presne tak to tady vypada. ale uspokojili jsme svou touhu po jaguarovi a tukanovi a mohli byt uz spokojenejsi. A prekvapili nas mistni autobusy, ktere dodrzuji zastavky a neda se vystoupit a nastoupit kdekoliv se nam zachce... Takze nas jeden doslova prevezl.

Vecer jsme opet vyuzili pestre kulturni nabidky zdarma. V Meride maji kazdy den ukazky kultury, nebo nejake akce. Kazdou sobotu vecer jsou ukazky folklornich tancu, zpevu a hry na hudebni nastroje. Predstaveni pod sirym nebem doprovazi kulinarsky koncert tetek odvedle, ktere okupuji male stanecky a nabizeji same dobroty az oci prechazeji a sliny se nejen ze sbihaji, ale vytvareji rovnou vlnobiti v puse. Nejvic nas uchvatila marimba - obdoba naseho cimbalu. Nastroj je dreveny, pripomina xilofon, akorat zespodu stolu vykukuji pistaly, hraje se na nej palickami, nekteri borci maji i dve palicky v jedne ruce. Pocet hracu je ruzny v zavislosti na delce stolu, pri predstaveni hralo sest hracu. Predstavte si holik tonu se muze ozvat pokud z tech sesti maji nekteri dve palicky v kazde ruce...

Merida je pekne mesto a uchvati kulturni nabidkou s pestrym programem. Ale protoze uz jsme otrli cestovatele a jentak neco nas neprekvapi, na suvenyry nas neutahnou a typicka jidla uz pro nas nejsou exoticka, ale denni chleba, dalsi den rano jsme jeli dal. Cestou jsme se zastavili v Uxmal - dalsi (mely by to byt nase predposledni) ruiny. Prekvapuje me, ze stale me na tech ruinach neco prekvapi. Kazde to misto je necim jine, jedinecne... V Uxmal maji pyramidu s ovalnym pudorysem, velice strmou a vysokou. To aby saman, nebo vladce, sedici nahore v "tlame" obludy z kamennych reliefu mel prehled siroko daleko, a hlavne, aby ho obyvatele ze sireho okoli videli. Dalsi uzasnou stavbou je ohromujici komplex s velkym dvorem (me se nejvic libi domnenka, ze by to mohla byt vojenska akademie), ktery postupne dostava svou "puvodni" podobu diky restauratorum hrajicim puzzle s kamennymi reliefy. Uxmal patri k tem ruinam, ktere vykukuji z pralesa, ktery se dnes promenil v destny, tedy lepe receno destivy, prales - od rana mrholi (a nevypada to na lokalni mracek).

pátek 29. ledna 2010

Chichen Itza

Ctvrtek nas odval od more do stredu Yucatanskeho poloostrova do vesnice Piste, cili do Chichen Itza, jednech z nejznamejsich mayskych ruin. Dorazili jsme navecer a sli se podivat na vecerni svetelne predstaveni, kdy nasvetluji pyramidy barevnymi reflektory a vypraveji u toho vznik sveta podle Mayu, jejich kalendar, vyspelost civilizace, vznik Chichen Itza, jeho historii, vyznam staveb a zajimavosti. Bylo to super, protoze to bylo v cene vstupenky, nemuseli jsme platit dalsi den za pruvodce a videli jsme efekt, ktery vytvari slunce na pyramide pri slunovratech - u paty schodiste jsou hadi hlavy a na zabradli se udela stin, ktery vytvori vlny na jeho tele. Atmosfera byla dokonala, dokreslena uplnkem, ktery zaril v plne sve nadhere a vytvarel nam stiny, jake se hnedtak nevidi.



Rano jsme se vypravili nanovo prozkoumat to, co zustalo skyte ve stinu noci: obri hriste peloty, ktere je nejvetsi jake nasli, tak velke, ze se v nem snad ani nemohlo doopravdy hrat; cenote (narozdil od tech u Tulumu na Yucatanu jsou kulata)- posvatna studna k hladine hluboka 20-30 metru, do ktere Mayove hazeli obeti a dary bohum; palac tisice sloupu, ve kterem se nachazi znama pololezici socha (bohuzel ale turiste nemohou na zadnou ze staveb vylezt, a tak ta socha zustala siluetou v dali); a Caracol (nebo-li observator) s netradicne kulatou vezi.

Pokazde se musim zastavit a uvedomit si, kde to jsem. Pri nasem cestovani je to dalsi misto s ruinami. Ale pritom zapominame, ze jsme na miste, ktere jsme znali akorat z obrazku v encyklopedii a bali jsme se doufat, ze by bylo mozne se tam opravdu jednou podivat. A to misto zustava na pametovych kartach nasich fotoaparatu a az se vratime, bude to opet jen obrazek na obrazovce, jako ten v knizce. Proto se neprestavam divit, ze jsem opravdu tady.

Ruiny jsme prosli docela rychle. Asi bych si take mela uvedomit, ze Cesi jsou zvidavy narod, sice z male zeme, ale precijenom tvori cast vyspele Evropy a cestuji. Nejenze jsme potkali dalsi dvojici, ale i jeden maysky prodavac na nas volal: "krasne trycko"! a rikal, ze pro ty, kteri mluvi maysky neni cestina slozita na vyslovnost, nacez nam ukazal, jak se mluvi u nich doma. Maji take s(s s hackem), ale navic zvuky opravdu tezke napodobit, zni to jako mlasknuti a klapnuti nebo zalknuti najednou.




Jeli jsme se podivat jeste na jedno cenote, bylo nam doporuceno jako nejlepsi z blizsich, ale protoze je v arealu hotelu, moc prirodni misto to nebylo. Hloubka od okraje k hladine byla fenomenalni, coz ale nevadilo korenum rostlin, ktere viseli dolu. Sesli jsme tunelem ve skale dolu, steny byly pro jistotu vybetonovane a plataforma zcela obsazena turisty. Zaskakali jsme si do studene tmave modre vody, ktera skryva hloubku dalsich 50m. Vzpominala jsem na zbavovani se strachu na kurzu lezeni, ale stejne jsem se bala skocit z nejvissiho mista. Strach dorusta a je treba s nim neustale bojovat.

středa 27. ledna 2010

Cancun, Isla de Mujeres

Rano nas cekalo prekvapeni - zatazena obloha a silny vitr, kterym jsme se nechali odvat dal na sever do turistickeho raje - Cancunu. To je misto, kde se toci penize, kde Americani travi prazdniny a nakupuji za ctyrnasobne ceny veci, ktere v Guatemale maji za pakatel, sem se presunula slava Acapulca. Batuzkari jsou tu malem ohrozeny druh mezi temi bilymi ponozkami a nazehlenymi sortkami opalenych blondynek. Na obzoru se tycila Zona hotelera a my se vydali na opacnou stranu do zapomenuteho pristavu, odkud jezdi trajekt na Isla de Mujeres za 18 pesos prepravujici nakladaky a mistnaky (zatimco ostatni smrtelnici-turisti jedou za 70). Z Cancunu je roj obchodu a cestovnich kancelari, zadne historicke centrum tam nehledejte.



Isla de Mujeres mela mit uzasne plaze, ale protoze uz jsme kazdy potkal tu zvoji nejoblibenejsi plaz, moc nas to neohromilo. Zatazeno vydzelo cely den, a tak jsme se uz nekoupali a vysvetlovali prodavacum, ze ani se slevou za to, ze neni slunicko, si jejich zbozi nekoupime. Prosli jsme se kolem prazdnych baru na plazi, u kterych se sedi na houpackach, lekli se velkych cernych velryb, ktere byly jen pytle s piskem a schovali se za stoh lehatek, aby nas to neodvalo. Tak to je mexicka zima. Na plazich bylo vylidneno, protoze se vsichni odebrali za zabavou, jako predrazene centrum delfinu, nebo zelvi farma.

úterý 26. ledna 2010

Playa del Carmen

Minibus, kterym jsme jeli o dum dal, i rovna siroka silnice byli neskutecne komfortni, jako z jineho sveta po zkusenostech z Guatemaly. Jeli jsme do letoviska Playa del Carmen a po ceste vystoupili u dalsiho cenote - Cristalino. Uzili jsme si to misto s pruzracnou vodou uplne sami. Rybicky nam ozdibovali prsty na nohou a ptaci kolem zpivaci co jim hrdla stacila.

Zato Playa del Carmen je misto snad nejvetsiho turistickeho ruchu na cele mayske riviere. Mesto ani nevypada jako mexicke, rozhodne prevazujicim dojmem nejsou trcici draty vyztuze ze strech jako v Acapulcu. Je to tu ciste, prepychove co se taxiku, hotelu i restauraci tyce. Zato plaz je nudna, totalne obsazena lehatky, pisek obsahuje mnozstvi ostrych ulomku musli a od severu ostre fouka. Hotely na plazi tvori pitoreskni smesici stylu a vkusu, az je to vsechno nevkusne. Mysleli jsme, ze se preplavime na ostrov Cozumel, ale odradil nas jeden chlapik v pristavu a tri zaoceanske parniky na obzoru mezi siluetami vysokych hotelu. Pry to tam neni o moc lepsi nez tady a je tam vic lidi a vetsi nuda. Melo by tam byt nejlepsi snorchlovani vubec, ale cena prepravy se nam nakonec zdala moc vysoka. Rozhodli jsme se, ze radeji navstivime Isla de Mucheres zitra. Playa del Carmen tedy celkove zklamani a nuda. Ani jsme se nekoupali, jen se citili jako Alenka v risi divu mezi temi hotely. Vzpominala jsem na ty duny u Tulumu a asi na ne budu vzpominat jeste dlouho, skoda, ze jsme tam nepobyli dele.

pondělí 25. ledna 2010

Tulum

V nedeli jsme opet brzy rano zvedli kotvy a z Belize City nasedli na autobus do Chetumalu = do Mexika. V Belize jsme se tedy moc nezdrzeli, pouze dve noci na jednom miste. To proto, ze Belize je zajimave svou kulturou, ale pamatky a pralesy jsou stejne jako v Guatemale nebo Mexiku. Cely den jsme stravili na ceste. Na hranicich jsme museli zaplatit nemale opousteci a vstupni poplatky, pekne jsme cely autobus zdrzovali, a pak jsme ubohe spolucestujici nechali cekat ve fronte na listky, zatimco jsme rovnou nasedli do autobusu do Tulumu. A dalsi 4 hodiny cesty. Nakonec jsme se ubytovali nedaleko od ruin, ktere se netradicne nachazeji na pobrezi, primo na utesu nad morem.

Ruiny samy o sobe nejsou nijak vyjimecne, jsou drobnejsi. To zvlastni je, ze se jednalo o pevnost obehnanou se tri stran kamennou zdi, zaroven je to pristav, byvaly dulezity obchodni uzel. Nejvyssi stavba se nachazi na okraji nevysokeho utesu - siroko daleko jiny utes neni, jen bile plaze - coz dava temto ruinam jedinecny raz. Snoubi se tu hned dve tvare a krasy dohromady. Nicmene je to misto mnoha turistu, a to ted neni sezona. A snad jeste vic nez turistu je tu leguanu. Vyhrivaji se na kazdem druhem kameni, nehnute lezi a maji dobrych 50cm i s ocasem. Nastesti jsou to vegetariani a jsou lini se pohnout. Nabyla jsem dojem, ze turiste vice nez pamatky fotili ty plazy. Primo na plazi v arealu ruin se da koupat, neodolali jsme ani my, i kdyz je to nejhusteji obsazena plaz siroko daleko. More je tu klidne s mensimi vlnami, azurove a pisek jako hruba mouka jemny a bily - z kousku rozemletych musli a koralu z predsunuteho koraloveho utesu.

O kousek dal po pobrezi jsme nasli plaz s pisecnymi dunami porostlymi zajimavymi keriky. Mezi dunami se ukryvaly "cabanas" - chaticky ze dreva se striskou z palmovych listu. Ty pisecne kopce nam pripominaly zaveje snehu a to misto bylo kouzelne.








Odpoledne jsme si pujcili kola a vyrazili se podivat, co je to "cenote" - tedy dira v zemi s lagunkou a podzemnim systemem jeskyni. Mistni hornina je velmi mlada a krehka, strop jeskyni se casto propadl a vytvoril cenotes/studny. Gran Cenote sice nebyl takovy, jaky jsem si ho predstavovala, ale po ponoreni pod hladinu to byl paradni pohled - kombinace koraloveho utesu, Laguna de la Media Luna a krapnikove jeskyne. Rybicky se stribrite leskly v paprsku slunce a kdyz jsme zapluli do hlouby jeskyne a otocili se zpet, voda byla krasne modra se stiny krapniku...