pondělí 6. února 2017

Potrero Chico - horolezecký ráj

Asi hodinu cesty na sever ze San Pedro směrem na Monclova leží městečko Hidalgo, ve kterém najdete dost směrovek na Parque Recreativo Potrero Chico. V překladu to znamená Malá Pastvina, místo dokola obehnané hřebenem hor - ostrých dvoutisícovek, se soutěskou, kudy vytéká potok (pouze když zaprší). Soutěska je podobná vjezdu do Huasteca v Santa Catarina. Kdybychom toto pohoří Sierra El Fraile objeli dokola, jeli bychom směrem do Termas de San Joaquín a v podobné soutěsce z jihu jsou Xenpal a Grutas de García.


Mezi Hidalgem a soutěskou je spousta kempů a ubytovacích areálů. Překvapilo nás množství lidí, většinou Američanů, kteří v kempech pobývají, ale jsou to samí horolezci. V soutězce jsou mluvící skály. Budete sedět dole a ze všech stran, ze všech kolmých stěn, uslyšíte hlasy. Budete dlouho koukat, a nakonec najdete barevné pavoučky, jak lezou nahoru. A s každým dalším pohledem jich najdete víc a víc. Je to vyhlášené místo lezců. A ony ukazatele na Parque Recreativo směřují ke koupališti s pěti docela velkými bazény. Neměřili jsme je, ale největší z nich má 2 m hloubky. A proto i ty kempy musí mít své bazény.



Nechali jsme auto na konci asfaltu a vypravili jsme se do nitra údolí pěšky. Moc nechápu, co tu ty krávy spásají, když tu rostou akorát kaktusy a ostnaté křoví. Přistihli jsme majitele, jak jim sem veze pickupem seno. Ale ohrada je to parádní. Ráno to nevypadalo na extra teplý den, ale slunce se nám opřelo do ramen a brzy nás donutilo se otočit a vrátit. Měli jsme namířeno 3 km k prameni, který ukazuje Google maps. Nečekali jsme zázraky, ale byl to cíl.




S radostí jsme se uchýlili do stínu skal do prázdného areálu koupaliště s vypuštěnými bazény. Je zima. Jedno, že je 30 °C. Odhalili jsme jednoho obyvatele, kterému období mimo sezónu zjevně vyhovuje. Pod střechou z hnízda visel černobílý pruhovaný ocas jak nějakého lemura, a za pár minut se jeho majitelka probudila a ukázala se nám celá. Překvapila svou délkou a kočičíma ušima. Dlouho jsem hledala, co by to mohlo být a jediným možným výsledkem je žanetka (genetta).



neděle 5. února 2017

Schoenstatt - poutní místo

Postupně dostáváme tipy na hezké výšlapy na kopce v okolí Monterrey. Pokud se vám zdá, že se lze vypravit akorát tak na Chipinque, tak vězte, že je toho více. A Schoenstatt vás překvapí. Schoenstatt je celosvětové církevní sdružení, které má v různých zemích své malé působiště na pěkných místech. Je to skoro stejný hřeben jako Cerro del Chupón, ale přístupný z jihu z Canadá del Sur. Těsně před hřbitovem zahněte doprava do černé brány. Mimochodem, na tomto hřbitově dojedete autem až k hrobu.

Autem můžete vyjet až nahoru, cesta je dobrá, klasický vroubkovaný beton. My nechali auto 2 km pod vrcholem, kde končil asfalt, a šli pěšky 45 min nahoru a 30 min dolu. Na kočárek to není. Podél cesty jsou po 100 metrech tabulky se vzdáleností, která vám zbývá a nepravidelně betonové stěny s nějakým moudrem nebo citátem.



Nahoře vejdete na soukromý pozemek, kde bydlí správce. Za domkem je parkoviště, nestyďte se jet, dokud to jde. Za parkovištěm je sad jak na Petříně. Pro návštěvy zavřeno pouze v úterý. Rozvrh mší na obrázku:



Vrcholem výletu je kaplička. Areál vás překvapí svou nemexičností. Ocitli jsme se snad na jižní Moravě? Nebo v ráji? Ideální místo na svatby. Jistě že všudypřítomné detaily jako plastové nádrže na vodu Rotoplast vás stále vrací do reality, je třeba trochu přimhouřit oči. Ale kaplička je věrná, univerzální a dotažená do detailů. Někdo si tu vyhrál s umístěním a plánováním. Je to kouzelné místo. A na prostranství před kapličkou je fajn trávníček, kde se naše batole může protáhnout, než ji zase upoutáme do Manducy na záda.





úterý 31. ledna 2017

Puerto Vallarta - Pacifik

Rozhodli jsme se udělat si prodloužený víkend u moře - tedy u Pacifiku. Byla to naše první rodinná dovolená u moře, moje první zkušenost s vnitrostátním letem, Vanesy poprvé na písku a to rovnou na pláži. V Puerto Vallarta je stále kolem 26°C. I proto je to město Amerických důchodců, kde potkáte o hodně víc lidí na kolečkovém křesle, než jste v Mexiku zvyklí. Proto jsme se rozhodli s sebou vzít i kočárek (a autosedačku - Vanesa měla své koupené sedadlo v letadle), také na zkoušku, jak se létá s kočárkem. Po pobřežní promenádě lze s kočárkem parádně korzovat. Jinak to a zas tak bezbariérové město není, ale dá se.



Let byl v pohodě, na to, že samotný netrval ani hodinu a půl, mu ale předcházelo dlouhé čekání na letišti a přípravy. Letenky jsme kupovali přes www.despegar.com.mx, ale měli jsme s tím spoustu problémů. Příště se tam podíváme na lety, ale pak si letenky koupíme přímo od letecké společnosti, v tomto případě www.volaris.com. Despegar měl problém s českou kartou. Poprvé platba neproběhla, když jsem tam opakovaně volala, řekli mi, že jim nefrčí systém a mám zavolat později, nakonec let zrušili, i když to měli udělat až za 24 hodin. Tak jsme bookovali znovu, mezitím zdražili, opět nějaké zdržení s platbou, tentokrát vyžadovali, abychom zavolali. Když jsem řekla, že držitel platební karty nemluví španělsky,  nějak to vyřešili interně, ani po nás nechtěli žádné další ověřovací informace. Kočárek nám neodbavili jako zavazadlo, ale až před letadlem. Překvapilo mě, že nám až při nástupu do letadla kontrolovali autosedačku, zda má atest do letadla, naštěstí to našli. Autosedačka musela sedět u okénka, takže nejlepší výhled na hory pod námi měla Vanesa.



V Puerto Vallarta jsme měli zarezervované dva hotely. Dvě noci v centru s kuchyňkou, dvě víc na jihu v all inclusive hotelu. Lokality jsme vybírali dlouho. P.V. je v zálivu, nahoře je Nové město, pak letiště, nudná Zona Hotelera, pak zóna místních a obchoďáků, docela nízko je teprve DownTown - staré město, které doporučujeme. Puerto Vallarta je moc pěkné město. Na promenádě je spousta soch, bacha, některé jsou živé. Mají pěknou katedrálu a vyhlídku na kopci. První hotel jsme vybrali u Pier de los Muertos a byla tam pěkná pláž, výše ve městě byla oblázková. Hotel Emperador měl kuchyňku na balkoně s výhledem na pláž, takže jsme dali malou spát a večeřeli jsme v kontaktu s nočním životem pod námi. Ráno u snídaně zas malá stála u zábradlí a fascinovaně sledovala racky a vlny.





Jeden den procházka podél pobřeží a koupání v moři. Druhý den výšlap na kopec na vyhlídku. Ve všední dny v závěru stoupání funguje lanovka. My šlapali po schodech a za námi funěl dělník s pytlem cementu na zádech. Na vrcholu je kříž a zvláštní třípatrová železobetonová konstrukce. Dozvěděli jsme se, že to je základ sochy Panny Marie, která má být 60 m vysoká - na 60. výročí katedrály. Něco jako Kristus v Riu. Zdá se nám to dost subtilní na takovou výšku. A jestli tam ten beton tahají na zádech, tak nezbývá, než jim fandit. A stěhovali jsme se na jih.




Hotel Parque Royal má vlastní soukromou plážičku. Těšili jsme se, jednou budeme na správné straně a nebudeme nadávat, že se na pláž nemůžeme přes hotely dostat. Ale... Pláž je na sever a hotel ji trochu stíní, bazén ještě víc. Dno rychle klesá, a tak jsou tam velké vlny, takže se pořádně nedá koupat. Personál hotelu tvrdí, že v moři je virus, a proto hoteloví hosté mají střevní potíže. Jenže nám to řekli pozdě, protože se tím nevytahují.


Třetí den jsme se prošli po silnici k Los Arcos - ostrůvkům, které moře vymílá do oblouků. Říkali, ať nechodíme, že je to nebezpečné, ale až na 50 m jsme šli po chodníku. Výlet lodí by za to asi nestál. To už bychom se raději vypravili na ostrůvky Islas Marietas a prošnorchlovali se jeskyní na Playa Escondida. Odpoledne u bazénu a u moře. A v noci nám začalo běhání na WC. Chytli jsme ten jejich "virus z moře". Ve vedlejším hotelu nevaří, a proto mají malý obchůdek, ve kterém prodávají i léky. Prý to má spousta lidí z obou hotelů. Chtěli jsme si připlatit ještě pár hodin v hotelu po check-outu, ale nakonec jsme byli rádi, že nás nechali na pokoji o dvě hodiny déle a celý den se změnil v čekání na odlet. Ještě po týdnu nejsme úplně v pořádku, vrací se to. Tak pozor na malé malebné pláže u velkých hotelů, kdo ví, co do toho moře pouští.




středa 11. ledna 2017

Dětská setkávání a šátkování

Zjistila jsem, že dětská hřiště se zaplňují až později večer, kdy slunce zapadne, rodiče se vrátí z práce a berou děti na hřiště. Vanesu baví děti sledovat, děti baví Vanese vysvětlovat jak se klouže na klouzačce, ale jejich doprovod nebaví se s někým seznamovat, zvláště s cizincem. Mívala jsem opačnou zkušenost, většinou byli Mexičané zvědaví na cizince. Možná jsou prostě jen unavení z dětí a jsou rádi, že si s jejich dětmi hraje někdo jiný a mohou si odpočinout.

Skvělá hrací skupina se utvořila kolem Eriky z Newcomers skupiny. Vytvořila WhatsUp skupinu a Facebook skupinu Moms of Minis - MTY. Jednou měsíčně se budeme scházet u ní doma, nebo v parku. Na prvním setkání v novém roce se sešlo 6 dětí, 7-9 měsíců a 2 něco málo přes rok. Vanesa si moc užívá interakce s ostatními. Prozkoumá nové hračky a chechtá se, když někdo o někoho zakopne a kecne si na zadek. Seznámily jsme se a pokud bydlíme blízko sebe, můžeme se vídat častěji.


Na rozdíl od většiny holek v této hrací skupině mám výhodu jazyka, že umím španělsky. Mím dalším cílem je infiltrovat skupinu mexických maminek. Hledala jsem, jak je zde možné sehnat šátek na nošení dětí. Dlouhý šátek se řekne "fular", krátký ring sling se řekne "bandolera". Doporučuji mexickou značku z Oaxacy Indajani. Na jejich webové stránce www.indajani.com jsem si k Vánocům objednala ring sling šátek a přišel do tří dnů, a to bylo těsně před Vánoci.


Při hledání obchodu s věcmi pro nošení dětí jsem narazila na pár FB stránek, ale v Monterrey žádný kamenný obchod není. Dvě prodejní místa jsou v Saltillu, jsou to spíš soukromé distribuční body než obchody: Meninos Shop SaltilloNanettis. Překvapilo mě, že mají i nosící bundy a mikiny, nebo kousací korále do šátku. A jak jsem tak hledala šátky, našla jsem FB skupiny týkající se nošení dětí:


Nakonec toho je spousta, tak proč tu nevidím nikoho z vyšší vrstvy nosit děti v šátku? Jenom žebračky! A nosítka potkávám většinou neergonomická, tedy tzv. visítka. :-( Oddechla jsem si, že tu je skupina propagující ergonomické nošení. Pořádají i srazy nosících mamin. Ale to všechno jsem se dozvěděla až když jsem na jejich FB stránku pověsila pár svých fotek, něco o mě a výzvu, že hledám někoho, kdo bydlí blízko, na dětská hraní. Pak se mi ozvaly i s doporučením na dětskou jógu My Yoga, cvičení s dětmi v šátku, nebo jedna pediatrička Dra. Karina Mendoza - Pediatra MIMA, která pořádá různé kurzy. Kurz znakování pro miminka, který by mě zajímal, ale zrovna nevede. Doporučila mi jinou stránku www.kindernit.com, ale je to online, to už si můžu zaplatit český online kurz. Nakonec se mi ozvala máma čekající své páté dítě, která učí doma, že se s ostatními matkami co učí své děti doma scházejí v pátek odpoledne v parku, který mám ještě v dochozí vzdálenosti. A pár dalších, ochotných se za mnou vypravit a strávit odpoledne společně s dětmi v parku. Že by se mi přeci jenom podařilo navázat přátelství s místními? Zajímavé je, že to vypadá lehčí přes virtuální svět než přímo v parku face to face.

sobota 31. prosince 2016

Výstup na Chupón (Dudlík nebo Příživník)


Cerro del Chupón je takový malý kopeček na úpatí hor vedle El Pinal (Chipinque). Parque Natural La Estanzuela je proti němu daleko. Výšlap trvá 45 minut i s dítětem v šátku na zádech. Cesta je ze začátku dost zarostlá, jde se houštím a trávou, v lese už se jde dobře, ale počítejte s velkými "schody" díky kořenům a kamenům. Cesta vede kolem jezírka s malým vodopádem, je značená barevnými stužkami na větvích. Výchozím bodem je Valenza 3516, Lomas del Paseo, 64925 Monterrey.


Nahoře 990 m.n.m. je kamenitý vrcholek s křížem, hezké posezení s výhledem na Cerro de la Silla. Chodí sem hodně lidí se psi, mají to jako venčící trénink, tak pozor na svačiny. Psi jsou nicméně pohodáři. Sestup trvá zhruba stejně, dole jsme šli jinou cestou než nahoru, ale všechny cesty se sejdou na jedné křižovatce a vedou dolu.




úterý 27. prosince 2016

Xenpal - minizoo



U odbočky na jeskyně Grutas de García je malá zoo pro děti - Xenpal. Představte si obdélníkovité náměstí, na něm pár stánků a kolem něho výběhy.


Hlavním lákadlem je kyblík mrkví, které si koupíte u vstupu, a kterými můžete zvířata krmit. Najdete tu velbloudy, lamy, poníky, kozy, krávy, zebry, žirafy, klokany, srnky, želvy, pávy, kachny, papoušky, opičky, králíčky... na něco jsem určitě zapomněla. Nabízejí projížďku na poníku nebo na velbloudu. Vstup 50-70 pesos, mrkev 15-20 pesos. Bez dětí to ale nemá smysl.









pondělí 26. prosince 2016

Termas de San Joaquín

Vánoce letos trávíme doma v Monterrey, tak abychom neseděli doma, když máme týden volno, vyrazili jsme do termálních lázní Termas de San Joaquín. Jejich webovka moc nefunguje.


Míst ke koupání v okolí Monterrey není mnoho, a když už, tak s teplou vodou, jako toto. Takže jsme vyrazili v zimě. Voda v termálech má 40°C a smrdí sírou. Areál hotelu je uprostřed ničeho, všude poušť a hory, ale je tu hezky a člověk se cítí v bezpečí. Lázně jsou dvoje, pro veřejnost (170 pesos, v pondělí zavřeno) a pro hotelové hosty. Na pozemku je rozeseto několik budov. Hlavní budova s restaurací, spa s masážemi, ruiny starých lázní, 4 moduly s ubytováním, budova se sálem a budova s bazénem. Kromě toho přístřešky na grilování, hřiště pro děti, hřiště na tenis/basket a altánek na kopci.




Cena 2600 pesos za pokoj pro 2 na noc včetně snídaně, večeře a neomezeného vstupu do lázní (od svítání do soumraku, nad 12 let) je příznivá. Hotel vypadá jako by se zasekl v 70. letech včetně nábytku a plakátů. Ale pokoje jsou OK, na každém jsou kamínka na dřevo, dvě manželské postele a koupelna.

Moc lidí tu nebylo, střídali jsme se v hlídání Vanesy po 45 minutách a užívali jsme si relaxaci v teplé vodě. Dva větší bazény jsou teplé, tři malé kruhové bazénky jsou supr horké a čistší. Na první pohled to není kdo ví co, člověk uzná, že se někdo snažil napodobit atmosféru římských lázní klenbami a sloupovím, ale některé detaily jsou mexicky nedotažené, nebo by to sneslo údržbu. Ale jakmile se naložíte do vody, je to všechno fuk. Převléká se v kabinkách, studená sprcha není moc studená, jinak by se v ní Mexičani nemyli. Je tu jen přírodní osvětlení v klenbách. Žádná elektřina, proto se "zavírá" na noc. Ráno jsem měla dojem, že se ve vodě rozpustilo pár žvýkaček, ale možná to byla prostě síra v cárech, nevím.


V přilehlé vesničce La Azufrosa jsou další veřejné lázně s ubytováním, ale cesta od hotelu do vesnice už leckoho odradí tento zážitek zkoušet. To je pro Mexičany, místní a tvrdé chlapy. Lázně jsou trochu levnější (125 pesos) a není omezen vstup dětí.